Kdo jsme
- Poskytujeme podporu a pomoc.
- Vytváříme bezpečné, přátelské a harmonické zázemí.
- Otevíráme prostor blízkosti pro vzájemné porozumění, naslouchání a smysluplné sdílení.
- Vedeme konstruktivní dialog, předáváme si zkušenosti.Hledáme inspirující cesty.
- Podporuje jedinečnost a sebepojetí každého z nás.
Děti
Děti jsou našimi nejlepšími učiteli. Ony vědí, jak růst, jak se vyvíjet, jak se učit, jak objevovat okolní svět, jak prožívat, smát se a plakat, jak se zlobit, co je a co není pro ně dobré, co potřebují. Ony od narození vědí, jak milovat a žít naplno, jak si užívat života, jak pracovat, být silný a plný energie. Jediné , co děti – i děti v nás, potřebují, aby to všechno mohly dělat je prostor.
Příběh pěstounky Hany
Vojtíšek mi vyprávěl o dinosaurech a nejraději chodil bos. Miloval počítače, nechápal pojem času, a už vůbec nerozuměl otázce :“Jak se máš?“. Ptal se na vesmír a zda také svítí černé hvězdy. S panickou úzkostí reagoval na sebenepatrnější změnu a často se cítil unavený. Přesto, že mu bylo teprve 5 let, měla jsem při některých otázkách pocit, že mluvím s někým velice vyspělým, neboť i některé výroky neodpovídaly rozhodně jeho věku a byly podivuhodné.
Příběh pěstounky Pavlíny
Natálka běhala nejraději v kruhu kolem své vlastní osy, nebo se točila na špičkách. Z legrace jí všichni říkali, že je malá baletka. Na zavolání svého jména nereagovala, vyčíst emoce z její tváře nešlo. Zato milovala jezdící schody, fascinovaně hleděla dlouhé minuty na točící se buben v pračce a s oblibou napodobovala grimasy a gesta druhých lidí . Význam neznala. Sama o sobě hovořila ve druhé nebo ve třetí osobě, pokud vůbec navázala dialog. Když si hrála, tak nejraději sama, hru s vrstevníky nevyhledávala.
Příběh paní Zuzany
Ondrášek se jevil svému okolí jako rozmazlený , nevychovaný fracek. Byl útočný, agresivní, sebestředný. Druhé děti slovně i fyzicky bez důvodu napadal.Pravidla hry určoval výhradně sám, v opačném případě nejevil naprosto žádný zájem. Jedl pouze jídlo, které mělo bílou barvu, ostatního se ani nedotkl. V mrazu si odmítal vzít čepici na hlavu, vzteky svíjel na zemi tak, že nebylo možné mu ji nasadit. Okamžiky utrpení nastávaly i při česání. Velmi zajímavě však maloval , měl značné tvůrčí nadání a dokázal z paměti recitovat dlouhé statě básní.
Vojtíšek mi vyprávěl o dinosaurech a nejraději chodil bos. Miloval počítače, nechápal pojem času, a už vůbec nerozuměl otázce :“Jak se máš?“. Ptal se na vesmír a zda také svítí černé hvězdy. S panickou úzkostí reagoval na sebenepatrnější změnu a často se cítil unavený. Přesto, že mu bylo teprve 5 let, měla jsem při některých otázkách pocit, že mluvím s někým velice vyspělým, neboť i některé výroky neodpovídaly rozhodně jeho věku a byly podivuhodné.
Příběh první
Ondrášek se jevil svému okolí jako rozmazlený , nevychovaný fracek. Byl útočný, agresivní, sebestředný. Druhé děti slovně i fyzicky bez důvodu napadal.Pravidla hry určoval výhradně sám, v opačném případě nejevil naprosto žádný zájem. Jedl pouze jídlo, které mělo bílou barvu, ostatního se ani nedotkl. V mrazu si odmítal vzít čepici na hlavu, vzteky svíjel na zemi tak, že nebylo možné mu ji nasadit. Okamžiky utrpení nastávaly i při česání. Velmi zajímavě však maloval , měl značné tvůrčí nadání a dokázal z paměti recitovat dlouhé statě básní.
Příběh druhý
Natálka běhala nejraději v kruhu kolem své vlastní osy, nebo se točila na špičkách. Z legrace jí všichni říkali, že je malá baletka. Na zavolání svého jména nereagovala, vyčíst emoce z její tváře nešlo. Zato milovala jezdící schody, fascinovaně hleděla dlouhé minuty na točící se buben v pračce a s oblibou napodobovala grimasy a gesta druhých lidí . Význam neznala. Sama o sobě hovořila ve druhé nebo ve třetí osobě, pokud vůbec navázala dialog. Když si hrála, tak nejraději sama, hru s vrstevníky nevyhledávala.
Příběh třetí
