Dětský úsvit

Vojtíšek mi vyprávěl o dinosaurech a nejraději chodil bos. Miloval počítače, nechápal pojem času, a už vůbec nerozuměl otázce :“Jak se máš?“. Ptal se na vesmír a zda také svítí černé hvězdy. S panickou úzkostí reagoval na sebenepatrnější změnu a často se cítil unavený. Přesto, že mu bylo teprve 5 let, měla jsem při některých otázkách pocit, že mluvím s někým velice vyspělým, neboť i některé výroky neodpovídaly rozhodně jeho věku a byly podivuhodné.

Natálka běhala nejraději v kruhu kolem své vlastní osy, nebo se točila na špičkách. Z legrace jí všichni říkali, že je malá baletka. Na zavolání svého jména nereagovala, vyčíst emoce z její tváře nešlo. Zato milovala jezdící schody, fascinovaně hleděla dlouhé minuty na točící se buben v pračce a s oblibou napodobovala grimasy a gesta druhých lidí . Význam neznala. Sama o sobě hovořila ve druhé nebo ve třetí osobě, pokud vůbec navázala dialog. Když si hrála, tak nejraději sama, hru s vrstevníky nevyhledávala.

Ondrášek se jevil svému okolí jako rozmazlený , nevychovaný fracek. Byl útočný, agresivní, sebestředný. Druhé děti slovně i fyzicky bez důvodu napadal.Pravidla hry určoval výhradně sám, v opačném případě nejevil naprosto žádný zájem. Jedl pouze jídlo, které mělo bílou barvu, ostatního se ani nedotkl. V mrazu si odmítal vzít čepici na hlavu, vzteky svíjel na zemi tak, že nebylo možné mu ji nasadit. Okamžiky utrpení nastávaly i při česání. Velmi zajímavě však maloval , měl značné tvůrčí nadání a dokázal z paměti recitovat dlouhé statě básní.