Citová vazba – adolescence

Citová vazba – adolescence

Citová vazba v adolescenci a její souvislosti s mezilidskými vztahy

Abstrakt

Adolescence, období plné fyzických a psychických změn, je zajímavá i z hlediska vývoje citové vazby z asymetrické (dětské)  na symetrickou (dospělou). Přehledová studie popisuje znaky adolescentní citové vazby v kontextu procesu osamostatnění se od rodičů. Na základě výsledků uváděných studií ilustruje propojenost mezi organizací citové vazby v adolescenci s aktuálními vztahy s primárními osobami i zvnitřněnými vztahovými zkušenostmi. Dále se věnuje vlivu jistoty citové vazby na adaptaci, zvláště na schopnost kompetentně jednat ve vztazích k vrstevníkům a rodičům i v longitudinálním kontextu.

Klíčová slova

Adolescence, vnitřní model citové vazby, reprezentace citové vazby, autonomie, kontinuita citové vazby, na cíl orientované partnerství, symetrické vrstevnické citové vazby, adaptace, sociální kompetence, emocionální regulace

Adolescence je tranzitivním obdobím plným významných změn v emocionální, kognitivní a behaviorální oblasti. Tyto vývojové změny jsou součástí procesu přerodu citové vazby adolescentů k rodičům od asymetrické k symetrické, z přijjemce na potencionálního poskytovatele péče (Allen a Land, 1999, Zimmermann a Becker-Stoll, 2001).

Citová vazba v adolescenci se na první pohled značně odlišuje od citové vazby v dětství. Zdá se, že adolescenti pociťují svá pouta k rodičům spíše jako překážku, a ne jako zdroj jistoty. Chování adolescentů ve vztahu k rodičům se může zdát konfliktní, zmatené nebo rozporuplné, není-li vnímáno v kontextu vývojových změn v tomto životním období (Allen a Land, 1999).

V 60. letech přišel Bowlby s kacířskou myšlenkou (oproti jiným teoretikům jako např. Anna Freudová), že pubertální rebelie není pro zdravé budování autonomie nutná. Od té doby vzniklo mnoho studií, které dokládají, že důvěrný vztah s rodiči podporuje růst sebedůvěry ale i autonomie adolescentů (Brethertonová, 2001).

Předpoklad, že konflikty adolescentů s rodiči jsou nutné pro jejich zdravý vývoj, se nepotvrdil. Petersonová (1988, in Macek, 1999) uvádí, že vysoký počet konfliktů s rodiči souvisí především s rizikovým chováním adolescentů (delikvence, příslušnost k náboženským sektám, zneužívání drog, vyšší výskyt psychických poruch). Nepřítomnost rizikového chování znamená významné snížení konfliktů.

Mnoho autorů se shoduje, že hlavním úkolem adolescence je vybudování vlastní autonomie, osamostatňování se od rodičů (porovnej Macek, 1999). Podle Hilla a Holmbecka (in Zimmermann, 1995) nepředstavuje změna vztahů rodič-dítě v adolescenci snahu po nezávislosti, ale vidí jí spíše jako postupně rostoucí schopnost samostatně jednat.

  1. P. Allen a D. Land (1999) uvádějí, že systém citové vazby neodporuje přijetí této vývojově-podmíněné výzvy, jak by se mohlo zdát, ale že právě naopak plní integrující funkci při podpoře adolescentů v budování své autonomie. V průběhu adolescence se na základě specifických citových vazeb k primárním osobám dotváří vnitřní model citové vazby, který predikuje budoucí chování mladého člověka ve vztahu k partnerům a potomkům. Rozdíly mezi jednotlivými vztahy, které adolescent prožívá, se přitom nestírají, ale právě naopak, stávají se zřetelnějšími. Kromě toho se objevuje „integrační strategie v přístupu k vazbovým vztahům.“ Obecnější vnitřní modely citové vazby se na základě rozličných vazbových modelů utvářejí již v průběhu  dětství, ale nejintenzivněji v adolescenci, protože předpokládají určitý stupeň generalizace a abstrakce.

Pro přesnější porozumění změnám v adolescenci stručně charakterizujeme základní pojmy teorie citové vazby:

Citovou vazbu (attachment) definoval Bowlby (1982) jako hypotetický konstrukt vyjadřující trvalé emocionální pouto mezi dvěmi osobami. Jedna osoba bývá vnímána druhou  jako moudřejší, silnější a nenahraditelná. Jednou ze základních biologických funkcí vazby je ochrana jako předpoklad přežití jedince. Navenek se citová vazba projevuje chováním, které je podmíněné modelem citové vazby (vazbovým chováním, attachment behaviour), které se aktivuje v zátěžových situacích.  Smyslem aktivace je zabezpečení blízkosti primární osoby –  buď tělesné anebo psychické (cílená komunikace dítěte). Dětské chování podmíněné citovou vazbou signalizuje matce (primární osobě) jeho potřeby a aktivuje tím u ní chování směřující k znovuvytvoření pocitu bezpečí dítěte (externí emocionální regulace dítěte, resp. adolescenta). (Mainová, 2002).

Vnitřní pracovní modely citové vazby  (inner working models, Bowlby, 1973; Main, Kaplan, Cassidy, 1985; Bretherton, Munholland, 1999) jsou psychické struktury, které řídí zpracování informací, regulaci emocí a chování. Vznikají internalizací zkušeností z interakcí  s primárními osobami a formují se v prvních letech života. Jsou stabilní, ne však neměnné. Vyvíjejí se na základě aktuálních vztahových zkušeností neustále. Jejich fungování je z velké části automatické a spíše nevědomé. Vnitřní pracovní modely pracují na dvou úrovních (Main, Kaplan, Cassidy, 1985; Zimmermann, 1999b). Na implicitně-procedurální rovině se integrují strategie chování dítěte v zátěžové situaci. Asi od poloviny druhého roku věku se rozvíjí pomocí internalizace interakčních zkušeností i evaluačně-deklarativní úroveň obsahující tzv. mentální reprezentace citové vazby – a to především reprezentace primární osoby (očekávání její emocionální přístupnosti a podpory) a reprezentace sebe (sebeobraz dítěte a očekávání vlastní efektivity a kompetence ve vztazích; Zimmermann, 1999b; Bretherton, Munholland, 1999).

V Bowlbyho pojetí (1973) existují vedle systému citové vazby systém explorace (funguje antagonisticky), systém péče a sexuální systém. Všechny systémy jsou vzájemně propojeny.

Vnitřní pracovní modely citové vazby podle Zimmermanna (1999b, 2002) představují charakteristické individuální vzorce regulace emocí a chování dětí v situacích zátěže. Vznikají zvnitřněním zkušeností z regulace negativních emocí ve vztazích s primárními osobami. Také v dalším životě jsou zkušenosti z dětství důležité, protože prostřednictvím vnitřních pracovních modelů řídí regulaci emocí a chování. K formování aktuálního statusu citové vazby dítěte nebo adolescenta přispívá do značné míry i kvalita aktuálních vztahů s primárními osobami (např. Zimmermann, 1995, Allen a kol., 2004).

Thompson (1999) uvádí, že pojem citové vazby je konstruktem organizačním, který reflektuje tak intrapsychický vývoj, jako i mnohočetné aspekty aktuálních vazbových vztahů.

Proměny citové vazby k rodičům a proces osamostatňování

V adolescenci se rozvíjí formální operace v myšlení, včetně logického a abstraktního uvažování. To umožňuje dramatický pokrok v  diferenciaci sebe a druhých (Bowlby, 1973). Takové rozlišení umožňuje konzistentnější pohled na sebe sama mimo interakce s primárními osobami (Ficka, 1985 in Allen a Land, 1999). Adolescent teda odlišuje sebe sama od rodičů ve větší míře a jeho pohled na sebe ve vazbových vztazích je více internalizovaný a méně závislý na konkrétním vztahu. Vyšší schopnost operacionálního myšlení dále vede adolescenty k porovnávání citových vazeb k jednotlivým primárním osobám mezi sebou ale i ve vztahu k jejich hypotetickému ideálu.

  1. P. Allen a D. Land (1999, s.320) to vysvětlují takhle: Dítě může reprezentovat vícenásobní divergentní vazbové zkušenosti bez uvědomování si jejich vzájemných vztahů. Může nahlížet na vztahy např. takto: „Moje máma mi vždy pomůže, abychom se cítil lépe.“ a „můj otec mě ignoruje, když mi je špatně.“ (To jsou tzv. multinásobné modely citové vazby.)

Uvažování adolescenta může mít integrovanější podobu: „Když potřebuji, mohu získat od některých lidí pomoc, ale ne od každého, proto musím být opatrný v utváření blízkých vztahů s lidmi.“ Adolescent si může také uvědomit některé nedostatky v emocionální podpoře, které se mu dostává od jeho primárních sob. Z tohoto poznání může vyvodit závěr a uspokojit své vazbové potřeby (potřeby podmíněné systémem citové vazby, attachment needs) lépe v jiných vztazích než v aktuálních vazbách k rodičům.

Proces proměny citové vazby může přispět buď k hněvivému uvíznutí (preoccupation) ve vztahu s necitlivými rodiči (nejistá citová vazba), nebo v ideálním případě může vést k větší otevřenosti, objektivitě a flexibilitě v přehodnocování minulých vazbových vztahů, což je znakem jisté organizace citové vazby v adolescenci a rané dospělosti (Kobak, Duemmler, Main, Goldwyn in  Allen a Land, 1999).

Jistá citová vazba v adolescenci se manifestuje v otevřené komunikaci s rodiči o negativních emocích nebo těžkostech. Adolescentovi, který už má zvnitřněno (reprezentace), jakým způsobem by rodič reagoval, kdyby potřeboval jeho pomoc, pak stačí jen psychická blízkost v době zátěže. Sám už je kompetentnější a autonomnější pro řešení problémů a používá více aktivních a interních copingových strategií  (Zimmermann a Becker-Stoll, 2001).

Komplexnost vztahu adolescent-rodič se zvyšuje, zdokonaluje se „na cíl orientované partnerství“ (goal corrected partnership, poslední stadium vývoje citové vazby, kde dochází k oboustrannému vzájemnému poskytování i přijímání emoční opory, Bowlby, 1973). Adolescent neuvažuje jen o svých potřebách ale také bere v úvahu dohodnuté společné cíle (pravidla).(Bowlby, 1973, Kobak, Duemmler, 1994 in Allen a Land, 1999), což mu umožňuje flexibilněji posuzovat situace. Např. adolescent, který chce být déle venku, než má povoleno, zvažuje svou touhu a dohodnutý příchod domů, protože jasně vnímá narušení důvěry rodičů při nedodržení dohody. Elementy „na cíl orientovaného partnerství“ se vyvíjí již dříve ale tady se vztah  posouvá na vyšší úroveň komplexnosti a koordinace – jako výsledek adolescentovy schopnosti převzít i jinou perspektivu a podívat se na vztahy nejen ze své pozice, ale i z pozice rodičů. Vývoj „na cíl orientovaného partnerství“ ve vztazích rodiče-děti poskytuje důležitý kontext pro vysvětlení snižující se důvěry v rodiče/primární osoby v adolescenci. Kritickým aspektem této proměny je, že se adolescent stává méně závislým, ale vztah jako celek neztrácí na důležitosti (Buhrmeister, 1992 in Allen a Land, 1999). Vývoj adolescentů směrem k  autonomii se děje ideálně ne v izolaci, ale právě v kontextu blízkého trvalého vztahu s rodiči (Collins, 1990, Allen, Hauser, Bell a O´Connor, 1994).

Fend (1990 in Zimmermann, 1995) ukázal, že adolescenti s vysokou mírou „síly ega“ udávali v průběhu adolescence, že v těžkostech hledají radu více u rodičů než u vrstevníků. Adolescenti, u kterých se zaznamenal nárůst síly ega v průběhu výzkumu, se začali více orientovat na hledání pomoci u rodičů.

Macek a Osecká (1992,1994,1996 in Macek, 1999) zjistili, že v mladší a střední adolescenci mají pozitivní vztah k sobě spíše ti, kteří považují za důležité referenční osoby rodiče a jiné dospělé autority než ti adolescenti, pro které je důležitější mínění vrstevníků.

Z jedné perspektivy se v některých bodech adolescentní vývoj podobá utváření citové vazby u kojenců. Např. kojenec/batole také zkoumá prostředí a chce pryč od rodiče – s výjimkou času, kdy prožívá distres. V období rané a střední adolescence se většina mladých obrací v situaci extremního distresu na rodiče (Steinberg, 1990 in Allen a Land, 1999) a rodiče často fungují jako osoby citové vazby (attachment figures) dokonce i v rané dospělosti (Fraley, Davis, 1997).

Z jiného pohledu je chování adolescentů k rodičům značně odlišné od předchozích vzorců citové vazby. Obdobu nemá intenzivní úsilí o samostatnost a překonání závislosti na rodičích (Steinberg, 1990 in Allen a Land, 1999), které může vést k záměrnému aktivnímu vyhýbání se rodičům (navázání kontaktu s nimi) v situacích distresu. Adolescent se tedy může v této době vyhýbat rodičům zvláště tehdy, když prožívá negativní city (Allen a Land, 1999).

Adolescence je období, kdy se stává zvláště důležitým plně aktivovaný systém explorace, který je podle Bowlbyho (1973) protichůdný k sytému citové vazby. Snahy adolescentů o samostatnost můžeme tedy interpretovat jako součást funkce exploračního systému, které smyslem je nejen opoziční funkce vzhledem k citové vazbě, ale také minimalizace síly sytému citové vazby ve vztahu k rodičům. Bez získané autonomie by nebylo možné splnění hlavního úkolu adolescentů v sociálním vývoji, kterým je utvoření trvalého romantického vztahu (Allen a Land, 1999).

Adolescenti, kteří mají jistotu, že se v případě skutečné potřeby mohou vrátit k rodičům, odvážněji zkoumají možnost života nezávisle na rodičích. Tato teze se shoduje se zjištěním, že autonomní jednání adolescentů vysoce koreluje s jejich pozitivním vztahem k rodičům (Allen, Hauser, Bell a O´Connor, 1994).

Pro adolescenta je zásadní vybudovat si „kritickou vzdálenost“ od rodičů, což mu usnadní přehodnotit charakter dosavadních vazbových vztahů. Toto se jeví jako základ pro úspěšné vyřešení těžkostí ve vztazích s rodiči a dále utváření uspokojivých jistých vztahů s druhými (Allen a Land, 1999).

Další významnou charakteristikou adolescence je prožívání emocionálních krizí, ve kterých adolescent cítí, že nedokáže zátěžovou situaci zdolat. Ústřední funkcí adolescenční citové vazby k rodičům by mělo proto být poskytnutí bezpečné základny (secure base), ze které může adolescent bezpečně „prozkoumat“ širokou paletu emocionálních stavů objevujících se při učení se autonomnímu životu. Hlavním úkolem rodičů je podle Allena a Landa (1999) poskytnutí dostatečné opory pro zvládání afektů spojených s osamostatňováním se.

Procesy probíhající v rodinách adolescentů v průběhu jejich osamostatňování, i když podléhají normativním zákonitostem, se liší vzhledem ke kvalitě citové vazby adolescenta. U adolescentů s jistou citovou vazbou má osamostatňování jasnější a přímější průběh. Adolescenti mají více důvěry, že vztahy s rodiči zůstanou v pořádku i přes nedorozumění a konflikty. Dospívání adolescentů s nejistou citovou vazbou je charakteristické těžkostmi a častějšími konflikty (Allen a Land, 1999).

Podle výzkumu Becker-Stollové a Fremmer-Bombikové (1997) v úkolové situaci na řešení nedorozumění a odlišností v názorech rodičů a adolescentů jednají adolescenti s jistou citovou vazbou produktivnějšími způsoby ve snaze vyřešit konflikt a zachovat vztahy. Naopak nejistí adolescenti se spíše vyhýbají řešení problémů, mají nižší důvěru v setrvání dobrých vztahů s rodiči a vyšší míru dysfunkčního hněvu. Častěji spíše ustupují ze situace a používají nátlakové taktiky, které snižují autonomii (Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997).

Zdá se, že „jisté dyády“ rodič – dítě řeší nedorozumění hned, kdežto nejisté se jim buď vyhýbají nebo se stávají hostilními a vyvíjí nátlak. Tyto adolescentní těžkosti ve zvládání autonomie a vztahování se k rodičům (relatedeness) se dají predikovat již z nejisté organizace citové vazby v raném věku a v 6 letech (Becker-Stoll a Fremmer-Bombik, 1997).

Allen a Land (1999) uvádějí několik vysvětlení výsledků zmíněných výzkumů: Vyhýbání se, dysfunkční hněv a manipulující jednání v interakci nejistých dyád signalizuje neporozumění jednání interakčního partnera. Tyto reakce mohou vzniknout z interpretace adolescentovy snahy získat autonomii jako ohrožení vzájemného vztahu. Druhým vysvětlením je, že rodiče i adolescenti mohou být zaplaveni afekty vznikajícími při nedorozuměních (Kobak a Cole, 1994 in Allen a Land, 1999). Dále je možné předpokládat, že nejistý adolescent je snadno frustrovaný, protože ani neočekává, že by ho mohl rodič vyslyšet nebo se ho snažit pochopit. Rodiči dělá těžkosti porozumět adolescentovým představám a emocím.

Interakční vzorce rodin s dětmi nejistými citovými vazbami jsou jistě problematické ve všech fázích vývoje, ale zvláště v adolescenci, při pokusech o autonomii, kdy je potřeba citlivého „znovudefinování vztahů“ mezi rodiči a  adolescenty (Allen, Kuperminc, Moore, 1997 in Allen a Land, 1999).

Adolescenti s různými modely citové vazby se liší v strategiích získávání autonomie. Nejméně autonomie a vztahu (relatedness) v interakcích s rodiči ukazují nejistě – vyhýbaví adolescenti. Z toho lze usuzovat, že vyhýbání se nebo ustupování ze vztahů či konfliktů s rodiči brání procesu změny kvality vztahu rodič – adolescent (Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997).

Chování rodičů ve vztahu k adolescentům se během adolescence oproti předchozím obdobím diferencuje. Důležitý je rodičovský zájem a angažovanost, emoční intenzita reakce a podstata rodičovského vedení a autority. Konflikty a neshody nevadí, mají-li adolescenti pocit, že mohou vyjadřovat svobodně své názory a že se na ně bere ohled (Grotevand a Cooper, 1985)

Proměny ve vztazích s vrstevníky

Od střední adolescence začínají vrstevnické vztahy plnit více funkcí než dosud – mezi jiným se stávají důležitými zdroji intimity, zpětné vazby o sociálním chování, dlouholetých přátelství a citových vazeb (Ainsworthová, 1989). Podle Ainsworthové však ne každý vrstevnický vztah je rovný citové vazbě. Za citové vazby jsou považovány jen dlouhotrvající přátelské nebo milostní intenzivní vztahy, ve kterých partner je nezaměnitelný a představuje zdroj útěchy a opory.

Podstata vrstevnických vztahů v adolescenci pramení spíše více z předchozích vazeb s rodiči než s vrstevníky. Dětské přátelství, i když jsou zásadní pro zdravý sociální vývoj, jak se zdá, neplní ve většině případů funkce systému citové vazby (Ainsworthová, 1989).

Kvalita vztahu adolescenta s vrstevníky souvisí i s kvalitou vztahu rodič-adolescent. Vysoká kontrola ze strany rodičů podporuje zvýšenou orientaci na vrstevníky. Ukazuje se, že špatné vztahy s rodiči zvyšují kvantitu ale ne kvalitu vrstevnických vztahů (Dekovic, Meeus, 1993, in Macek,1999).

V průběhu adolescence jsou vrstevnické vztahy schopny poskytovat více funkcí citové vazby. Souvisí to také s již popsanými kognitivními, sociálními a emocionálním vývojovými změnami. Přesunutí uspokojování vazbových potřeb na vrstevníky je výhodné pro budování si autonomie vzhledem k rodičům. Transformace vazbových funkcí z rodičů na vrstevníky probíhá postupně. Podle Bowlbyho (1982) intimní pouto k rodičům  zůstává zachováno i tak až do dospělosti. Důležitá je proměna z hierarchických vztahů rodiče – děti (adolescentovy potřeby uspokojuje rodič) na vzájemné oboustranné vrstevnické citové vazby (adolescent přijímá ale i poskytuje péči a oporu)(Zimmermann, Becker-Stoll, 2001).

Ve vrstevnických vztazích začínajících plnit funkce emocionální opory nacházíme fenomény podobné některým ze vztahů rodič-dítě, např. tendence poslouchat direktivního kamaráda nebo přílišná závislost na kamarádově mínění apod. Podle Allena a Landa (1999) jsou to známky vyvíjejícího se procesu utváření nových citových vazeb a vymezovaní se ve vztahu k rodičům.

Jedním ze závěrečných úkolů vývoje vrstevnických vztahů v adolescenci je utváření romantických partnerství. Tyto kromě uvedených funkcí poskytují prostor pro sexuální život, uspokojování sexuálních potřeb. Sexuální/reproduktivní systém podporuje systém citové vazby ve vytváření nových vztahů. Současně působí jako motivátor pro interakce charakteristické intimitou a sdílenými unikátními zážitky. Na utvoření romantických partnerství působí i předchozí vazbové zkušenosti a aktuální organizace citové vazby (Hazan, Shaver, 1987).

Bowlby (1982) uvádí, že část vazbového chování adolescentů nemusí být orientována jen na osoby, ale může směřovat i ke skupinám nebo institucím (parta, škola, sekta…). Skupiny se mohou stát podřadným a pro některé adolescenty i centrálním „zdrojem jistoty, neboli osobou citové vazby“.

Souvislosti  adolescentní citové vazby se sociálními  vztahy v kontextu vybraných výzkumů

Hlavní oblastí aplikace teorie citové vazby je výzkum vlivu vztahových zkušeností na schopnost adaptace a tím na duševní zdraví jedince v průběhu života (Bowlby, 1982). Bowlby postuloval model vývoje kompetencí, který vysvětluje vliv organizace citové vazby na úspěšné přizpůsobení se. Jistá citová vazba je chápána jako centrální ochranný faktor (ve smyslu vývojové psychopatologie) a nejistá citová vazba jako faktor vulnerability. Systémy citové vazby (vnitřní modely) představují vzorce regulace emocí a chování člověka, proto ovlivňují schopnost zvládání emoční zátěže, vývoj identity a utváření blízkých vztahů. Uvedené činitele jsou považovány za centrální ochranné faktory vývojové psychopatologie a významně ovlivňují zvládání rizik duševního vývoje (Zimmermann, 2002).

Proto se výzkum citové vazby také v adolescenci soustředí na identifikaci souvislostí s mírami adaptace jedince. Výsledky výzkumů závisí i na použité metodě pro zjišťování statusu citové vazby. V adolescenci jsou to buď narativní metody (nejznámější Interview o citové vazbě pro dospělé – Adult Attachment Interview – AAI, Hesse, 1999, nebo metody z něj vycházející) nebo dotazníkové metody (mezi nejznámější patří Inventory of Parent and Peer Attachment (IPPA) – Inventář pro zkoumání citové vazby k rodičům a vrstevníkům od Armsdena a Greenberga, 1987). Dotazníky na rozdíl od narativních metod nezjišťují vzorce (organizaci) citové vazby (attachment patterns, inner working models of attachment, postulované Bowlbym), které jsou vysvětleny výše a mohou být operacionalizovany za pomoci analýzy diskurzu ale tzv. styly citové vazby (attachment styles). Styly citové vazby nevycházejí z původní Bowlbyho teorie, ale jsou nově zavedeným pojmem a proto ztrácejí původní funkcionální význam. Podle Doziera a Tyrella (1998, in Höger, 2002) představují operacionalizaci vlastního popisu vztahů k důležitým osobám. Jsou přímým nebo nepřímým odrazem částí sebekonceptu a více souvisejí s charakteristickými mechanizmy zpracování informací. Proto nemohou být považovány za popisy zkušeností podmíněných systémem citové vazby.

Výzkumné studie z obou „metodologických tradic“ referují o souvislostech mezi kvalitou citové vazby k rodičům a sebepojetím, socio-emocionálním přizpůsobením, kompetencemi ve vztazích a interakcích atd.

Podle výzkumů týmu Zimmermann, Gliwitzky, Becker-Stoll (1996) souvisí nejistá organizace citové vazby (AAI) v adolescenci s větší nepřátelskostí, horší začleněností ve vrstevnické skupině a s menší důvěrou a blízkostí v přátelských vztazích. Adolescenti s nejistou vazbou k rodičům mají také méně rozvinutý koncept přátelství, proto mnohem méně důvěřují nejlepším přátelům a také méně očekávají přátelské reakce od vrstevníků v zátěžových situacích.

Jistá organizace citové vazby souvisí s aktivními, méně vyhýbavými copingovými strategiemi, s větší flexibilitou ega, nižší bezmocností a úzkostností při řešení  problémových situacích. (Kobak a Sceery,  1988, Grossmann a Zimmermann 1997).

  1. Winterová našla souvislosti jisté reprezentace partnerství v 22 letech s důvěrnými vztahy a prvními láskami v 16 letech (Grossmann, Grossmann, Winter, Zimmermann, 2002).

Verbální komunikaci v průběhu interakce adolescentů s rodiči také zkoumali  Kobak a kol. (1993). Uvedli, že adolescenti s jistou citovou vazbou, v porovnání s adolescenty s nejistou citovou vazbou, udržují větší rovnováhu mezi svým a matčiným prosazováním se, projevují méně dysfunkčního hněvu a méně vyhýbavých strategií při řešení problémů. Adolescenční dívky s vyhýbavým modelem citové vazby mají matky chovající se v interakci dominantněji než matky ostatních dívek. Chlapci s vyhýbavým modelem citové vazby vykazují více dysfunkčního hněvu než ostatní.

Vztah mezi citovou vazbou a neverbálními projevy, specielně výrazem emocí v obličeji, zkoumali Zimmermann, Wulff a Grossmann (1997 in  Becker-Stoll, Dellius, Scheitenberger, 2001). Adolescenti s jistou reprezentací citové vazby (AAI) ukazovali více expresivních znaků otevřené komunikace a zájmu a lepší náladu v průběhu AAI (zjišťováno mikroanalýzou  pohybů obličejových svalů). Toto zjištění je evidencí pro vliv modelů citové vazby v komunikaci na rovině chování.

Neverbální charakteristiky ve vztahu k citové vazbě studovali Becker-Stoll, Dellius, Scheitenberger (2001) v komunikaci adolescentů s jejich matkami (výsledky analýzy kvality interakce u tohoto vzorku uvedeny již výše – Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997). Zaměřili se na expresi emocí v obličeji – analyzovali emocionální stavy, znaky tenze, znaky souhlasu, pohyby těla a oční kontakt. Podobně jako Zimmermann, Wulff a Grossmann (1997 in Becker-Stoll, Dellius, Scheitenberger, 2001) zjistili souvislost citové jistoty s otevřeným a pozitivním vyjádřením emocí. Vyhýbavá citová vazba byla asociována s restriktivními znaky inhibujícími komunikaci.

Výsledky uvedených výzkumů dokumentují podstatný podíl jistoty citové vazby adolescentů k rodičům na jejich kompetenci pro komunikaci a řešení problémů v mezilidských vztazích.

Sociální kompetence adolescentů v interpersonální oblasti souvisí i s jejich mentálním zdravím. Množství studií referuje o důležité souvislosti mezi organizací citové vazby a psychosociálním fungováním adolescentů, respektive jejich duševním zdravím. Podle některých studií strategie adolescentů příliš zatížené nadměrnou citovou angažovaností ve vztazích k rodičům (preoccupation) mají významnou souvislost s internalizovanými problémy v chování, např. deprese (Allen a kol., 1998). Externalizované problémové chování je silně spojováno s nejistotou v organizací citové vazby, především nejistou vyhýbavou citovou vazbou. Výsledky o souvislostech z jednotlivých studií však nejsou vždy jednoznačné, avšak obecně platí, že nejistá organizace citové vazby představuje vulnerabilitu pro vývoj jedince, resp. rozvoj psychických poruch.

Odborníci vidí v chování adolescentů nejen projevy stresu a patologie ale i pokusy o změnu povahy stávajících interakcí s rodiči. Externalizované problémové chování je samo osobě voláním o pomoc a intervenci u rodiče ve prospěch adolescenta (Allen a kol., 1998).

Adolescenti s chronicky hyperaktivní organizací citové vazby (preoccupation) mohou používat extremní a ambivalentní formy hledání reakce rodiče.

Kobak a Cole (1994 in Allen a Land, 1999) tvrdí, že různé strategie citové vazby mohou predikovat utvoření různých skupin psychických symptomů, protože reflektují rozdílné přístupy ke zvládání distresových faktorů.

Problematika kontinuity citové vazby a její longitudinální souvislosti

Další oblastí zájmu již od počátků výzkumu citové vazby je zjišťování kontinuity modelů citové vazby v průběhu vývoje člověka. Podle typu dat se rozeznávají dva druhy kontinuity (Zimmermann, 1995): 1. homotypická (data na stejné úrovni: např.na úrovni chování: strategie chování dítěte podmíněné organizací citové vazby v 1. roku (SST)  a v šesti letech), 2. heterotypická  kontinuita dává do souvislosti data z obou rovin – procedurální i deklarativní (např. strategie chování dítěte podmíněné organizací citové vazby v 1. roku (SST) a reprezentace citové vazby v adolescenci zjišťovaná pomocí AAI). Podle Sroufa a Wattersové (1977 in Zimmermann, 1995) představují heterotypickou kontinuitu i signifikantní souvislosti mezi kvalitou citové vazby v raném dětství a zvládáním věkově specifických vývojových úkolů. Např. děti v 1. roce klasifikované s jistou organizací citové vazby k matce měly v 10 letech méně problémů s vrstevníky a více přátel než děti s nejistou organizací citové vazby.

Přesto, že v ranějších stádiích vývoje se ukázaly uspokojivé souvislosti mezi mírami citové vazby, se stabilitou do věku adolescence to tak jednoznačné není. Např.: Waters a kol. (2000) a Hamilton (2000) potvrdili stabilitu vzorců citové vazby. Ale v minnesotské (Weinfield a kol., 2000) a bielefeldské longitudinální studii (Zimmermann,1995, Zimmermann a kol., 2000) nebyly souvislosti  mezi výsledky SST a AAI signifikantní.

  1. P. Allen a D. Land (1999) se na základě analýzy výsledků domnívají, že kontinuita mezi klasifikací citové vazby v raném dětství a adolescenci silně souvisí se stabilitou ( kontinuitou/diskontinuitou) způsobů chovaní rodičů vůči potomkům. Shoda mezi klasifikací citové vazby adolescentů a matek je větší u adolescentů žijících se svými biologickými rodiči než v jiných rodinných formách.

V bielefeldské longitudinální studii (Zimmermann,1995, Zimmermann a kol., 2000) se sledovali indikátory citové vazby v různých stadiích vývoje a jejich ovlivnění rizikovými faktory. Zjistilo se, že reprezentace citové vazby v adolescenci je předikována reprezentací rodičovské opory a strategiemi chování dítěte v zátěži v deseti letech. Na stabilitu citové vazby mezi 10 a 16 lety mají významný vliv rizikové faktory, hlavně rozvod nebo ztráta rodičů (zjišťováno v 16letech).

Zkoumaný byl i mezigenerační přenos vzorců citové vazby z rodičů  na děti, kde se ukazuje zvlášť významný vztah mezi reprezentací matky a organizací citové vazby dětí ve všech sledovaných časech.

Vysvětlení nestability organizace citové vazby od raného dětství do adolescence není jednoduché. Podle Bowlbyho (1982) má organizace citové vazby tendenci zůstat stabilní a v průběhu vývoje se nechá posléze méně měnit. V rané senzitivní fázi se utváří v podstatné míře vzorce chování v interakci s rodiči, buduje se důvěra v rodičovskou oporu. Změny jsou však možné a závisí na (nejen raných ale např. i adolescentních) zkušenostech dítěte (vliv stability prostředí). Kontinuita organizace citové vazby do adolescence závisí na stabilitě kvality vztahů s rodiči a současně je důsledkem internalizovaných interakčních zkušeností s rodiči z raného dětství (vnitřní modely citové vazby). Změna kvality citové vazby v důsledku změn prostředí předpokládá změnu vnitřní organizace citů dítěte.

Dosavadní zjištění naznačují, že vývoj modelů citové vazby od dětství do adolescence je významně ovlivňován vážnými rizikovými faktory, vývojovými změnami a aktuálními změnami v prostředí. Velké změny v kvalitě citové vazby se projevují především u vzorků z rizikové populace, kde jsou i změny prostředí větší.

  1. Belsky (1999) na základě výsledků výzkumů, zabývajících se souvislostmi mezi organizací citové vazby v raném věku a adolescenci, uvádí, že kontinuita citové vazby reflektuje především spíše stabilitu ve vnímaném výchovném působení rodičů (parenting) než kontinuitu vnitřního modelu citové vazby. Organizace citové vazby u batolat a malých dětí představuje hlavně adaptivní reakci na relativně stabilní vzorce chování a emoce rodičů.

Jak uvádí J. P. Allen a D. Land (1999), je možné, že v adolescenci při snahách o získání autonomie je těžší najít přístup k základní organizaci citové vazby prostřednictvím rozhovorů. V rozhovorech s adolescenty se prokázala například větší rezervovanost než v rozhovorech s dospělými.

Výzkumy ukazují, že strategie adolescentů, podmíněné jejich modelem citové vazby, vykazují více longitudinálních souvislosti než reprezentace citové vazby. Vazbové strategie adolescentů jsou v signifikantním vztahu s organizací citové vazby jejich dětí v raném věku. Dále se potvrzují středně silné souvislosti s reprezentací citové vazby rodičů adolescentů a slabé souvislosti s jejich vlastní kvalitou citové vazby v raném věku.

Např. v regensburgské longitudinální studii se u adolescentů zjišťovala kromě reprezentace citové vazby (AAI) ve dvou 10 minutových potenciálně konfliktních interakčních situacích (příprava dovolené, hádka) kvalita vzájemné interakce mezi rodičem a adolescentem (Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997). Analýza byla zaměřena jak na strategie chování adolescentů podporující a inhibující autonomii, tak i na strategie chování podporující a inhibující vzájemnost (relatedness) s rodičem. Tyto projevy se považují za manifestaci části jistoty citové vazby v chování adolescentů (Allen a kol., 2003). F. Becker-Stollová (2003) objasňuje, že rovnováha mezi autonomií a vzájemností ve vztazích adolescentů k rodičům je konceptuálně porovnatelná s rovnováhou mezi citovou vazbou a explorací v raném dětství. Citová vazba ani v adolescenci neznamená závislost na rodičích, ale poskytuje vedle ochrany základnu pro autonomní vývoj. Na bázi emoční vzájemnosti s rodiči může adolescent budovat své hodnoty a názory a bezpečně je před rodiči zastávat. Rovnováha mezi vzájemností a autonomií přestavuje nejpodpůrnější bázi pro adaptivní vývoj.

Výsledky potvrdily signifikantní souvislosti indikátorů autonomie a vzájemnosti jak s mírami citové vazby zjišťovanými na úrovni chování ve všech stadiích vývoje, tak současně i s reprezentací citové vazby v 16 letech (Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997). Toto poukazuje na rozdílnost konceptů citové vazby na úrovni reprezentací a interakcí. Vysvětlení hledají současné studie citové vazby v adolescenci (např. Allen a kol., 2003, 2004).

Podle teorie citové vazby by se měla jistá organizace citové vazby projevovat od raného dětství jako ochranný faktor ale to se ve výsledcích uváděných studií nijak významně neodráží. P. Zimmermann (1995) vysvětluje, že ochranné faktory nepůsobí ve smyslu nezměnitelnosti ale jenom jako moderátory proti rizikovým faktorům, nebo napomáhají rychlejší rekonvalescenci po reakci na zátěž. Proto toto téma vyžaduje další zkoumání. Podle Bowlbyho (1982) se citová vazba vyvíjí až do adolescence. Je závislá i v adolescenci alespoň na potenciální přístupnosti podpory primárních osob a je přímo ovlivnitelná silnými rizikovými faktory. Proto plní funkci ochrany jen omezeně.

Výzkum longitudinálních souvislostí citové vazby povzbudil bádání v oblasti jak predikce, tak i mediace mezi ranými vztahovými zkušenostmi a adaptačním chováním, zvláště charakteristickým v mezilidských vztazích v průběhu života. Otázce: jaké konkrétní mediační mechanizmy to jsou a co se skrývá za pozorovanými souvislostmi bylo věnováno zatím méně pozornosti.

  1. Belsky (1999) na základě rešerše mnohých studií uvádí, že jedinou možností, jak porozumět vývoji citové vazby v životě člověka, je brát v úvahu mnohočetné faktory (psychologické, sociální, biologické) ovlivňující její utváření a to simultánně, včetně nepřímých efektů či jejich kombinací.

            Jedním z příspěvků k objasnění mediačního významu organizace citové vazby mezi zkušenostmi z raných interakcí a adaptací je Zimmermannův model (1999a). Vnitřní pracovní modely citové vazby koordinují regulaci emocí a chování. Tzv. všeobecný model regulace emocí a chování má za cíl vysvětlit proces adaptace jedince a reflektuje  tři základní procesy vnější a vnitřní regulace emocí a chování, včetně jejich  propojení:

  1. hodnocení a emocionální reakce  na základě vnější situace a senzorického vstupu,
  2. aktivace konání resp. kognitivní produkce možných strategií na zvládnutí situace,
  3. cílené sebeřízení (goal corrected self regulation) na základě hodnotících procesů, emocionální reakce, aktivace konání a produkovaných strategií zvládání (Zimmermann, 1999a,1999b, 2002, podrobněji o emocionální regulaci a citové vazbě: Štefánková, 2005).

Osoby s jistou a nejistou organizací citové vazby se kvalitativně liší ve výše uvedených procesech, tj. v efektivitě jejich emocionální regulace. Vzorce regulace emocí a konání významně působí na efektivitu adaptace jedince. Rozdíly mezi jednotlivými typy organizace citové vazby ve vztahu k efektivnosti emocionální regulace byly doloženy empirickými výzkumy (Např. Zimmermann, Gliwitzky, Becker-Stoll, 1996; Grossmann, Zimmermann, 1997;  Kobak, Sceery, 1988). P. Zimmermann (1999b) zjistil, že aspekty autonomní mentální reprezentace citové vazby u adolescentů, zjišťované v AAI měly kladné signifikantní souvislosti s charakteristikami adaptivní emocionální regulace podle výše uvedeného modelu.

V jiné studii zkoumali Zimmermann a kol. (2001) 17leté adolescenty (z regensburgské longitudinální studie adolescentů) spolupracující se svými kamarády na řešení komplexní problémové úlohy (počítačová simulace o ekologické situaci třetího světa). Zjišťovali jejich vlastní hodnocení emocionálního prožívání (jaké emoce a jejich intenzita), emocionální výraz a kvalitu interakcí (kooperativní a rušivé/nekooperativní chování). Výsledky ukázaly významný rozdíl mezi sebehodnocením negativních emocí adolescentů s nejistým statusem citové vazby a jejich pozorovaným emočním výrazem v průběhu experimentu. Pro pozitivní emoce to neplatilo. Uvědomování si vlastních citů a otevřenost v jejich vyjadřování jsou schopnosti, které se získávají v blízkých vztazích. Omezený přístup k citovému prožívání je znakem nejisté kvality citové vazby a projevuje se ve vazbově-relevantních zátěžových situacích. Studie ukázala, že tento jev se přenáší i na další situace (bez aktivace modelu citové vazby), kde jsou aktivovány silné negativní emoce.

Vzhledem ke kvalitě interakcí autoři předpokládali, že adolescenti s nejistou reprezentací citové vazby při aktivaci silných negativních emocí budou jednat značně méně kooperativně než adolescenti s jistou reprezentací citové vazby. Hypotéza byla potvrzena interakčním efektem se signifikantními rozdíly pro všechny negativní emoce (zklamání, rezignace, bezmocnost, zmatek, nejistota). Rozdíly platí jednak pro reprezentaci citové vazby (AAI v 16 letech) ale i pro kvalitu citové vazby k otci ve druhém roce života, čímž je doložen prospektivní vliv. Ze zjištění vyplývá, že když adolescenti s nejistou reprezentací citové vazby prožívají silné emoce reflektující, buď neschopnost řešit či změnit situaci (zmatek, bezmocnost) nebo selhání (zklamání, rezignace), chovají se významně méně kooperativně než adolescenti s jistou reprezentací citové vazby.

Nekooperativní/rušivé chování je v této studii interpretováno nejen jako hostilita vůči kamarádovi (tato souvislost je známa již dříve – např. Zimmermann, Gliwitzky, Becker-Stoll, 1996, Kobak, Sceery, 1988), ale též jako snaha řešit úlohu samostatně, získat od kamaráda odstup. Tyto způsoby chování jsou asociovány s vyhýbavým copingovým stylem – adolescenti nehledají pomoc a nevyužívají sociální zdroje v situacích, kdy by to bylo adaptivní. Jejich emocionální regulace je vzhledem ke kortizolovým hodnotám neefektivní (Zimmermann, 2000). Autoři uvádějí, že vztah mezi kooperativním a rušivým chováním je totožný s rovnováhou mezi vzájemností a autonomií zkoumaných v jiných studiích v interakci s rodiči (např. Becker-Stoll, Fremmer-Bombik, 1997) a tím vlastně replikací bezpečného zázemí v kamarádských vztazích. Mediátorem jisté citové vazby a podporou ve vytváření rovnováhy mezi autonomií a vzájemností je podle autorů emocionální regulace adolescentů.

Uvedená studie přináší zajímavé zjištění ale má i několik limitů: především malý vzorek (40 osob) a explorativní charakter.

Z jiné tradice výzkumu stylů citové vazby zkoumali např. Engels, Rutger a kol. (2001) složitost souvislostí mezi vnímáním jistého vztahu k rodičům adolescenty (zjišťovanou pomocí IPPA) a jejich emocionálním přizpůsobením. Předpokládali mediační efekt sociálních kompetencí ve vztazích k vrstevníkům, které jsou také součástí vnitřních pracovních modelů citové vazby, jak je postuloval Bowlby. V pozdní adolescenci (15-18 let) zjistili středně silný korelační vztah citové vazby k sociální kompetenci a dále vliv na kompetenci ve vztazích k vrstevníkům a v romantických vztazích. U raných adolescentů (12-14 let) se neukázaly mediační efekty sociální kompetence. Vnímaná citová jistota a vztahová kompetence byly signifikantními prediktory emocionálního přizpůsobení v rané i pozdní adolescenci. Teoretický model se měnil v závislosti na věku. Autoři nabízejí následující vysvětlení:

V rané adolescenci nastupující biologické změny vedou k zvýšenému zaujetí fyzickou stránkou a jejím přijetím. Dále ranní adolescenti prožívají změny vzdělávacího systému (přechod z 1. stupně na 2. stupeň ZŠ). Uvedené ovlivňuje jejich nahlížení na sebe a je možné, že biologické a akademické změny převažují vliv sociální kompetence jako mediátora mezi citovou vazbou k rodičům a emocionální adaptací.

Dalším vysvětlením jsou rozdíly ve vtazích k rodičům v rané a pozdní adolescenci. V rané adolescenci je vztah rodičů spíše akceptující a může vést k „bezpodmínečné“ internalizaci u dítěte jako např.: „je jedno, co udělám, rodiče mě stejně budou mít rádi.“ Naopak rodiče mohou být méně akceptující a více podmiňující vůči starším adolescentům, co může vést ke vnímání rodičovských požadavků a očekávání jako nadměrných.  Tato myšlenka koresponduje s předpoklady zvyšující se symetrie ve vztazích dítě-rodič v průběhu adolescence. Další výzkum  by se měl zaměřit na aplikaci použitého mediačního modelu při přechodu z rané do střední adolescence.

Doyle a Markiewitz (2005) zkoumali vliv výchovného působení a konfliktů rodičů na adaptaci adolescentů v kontextu stylů citové vazby. Zjistili, že rodičovská vřelost v rané adolescenci (13 let) byla asociována se snížením externálních symptomů ve střední adolescenci (15 let). Sebeúcta byla zvýšená za mediace citové jistoty. Vzájemné konflikty rodičů v rané adolescenci byly ve vztahu s nižší sebeúctou, vyšším výskytem externálních symptomů a nižším akademickým úspěchem ve střední adolescenci (poslední za zprostředkujícího efektu rodičovské vřelosti). Nejisté styly citové vazby působily (nezávisle na ostatních faktorech) negativně na adaptaci adolescentů. Nárůst internálních problémů ve střední adolescenci byl predikován psychologickou kontrolou rodičů v rané adolescenci.  Studie potvrzuje vzájemnou provázanost a interakci jednotlivých faktorů souvisících se vztahy k rodičům a jejich vliv na úspěšné přizpůsobení se v adolescenci.

Allen a kol. (2003) zkoumali projevy jistoty citové vazby (zjištěné v AAI) v kvalitě interakcí mezi 16letými adolescenty a jejich matkami (analogie s fenoménem bezpečného zázemí (secure base) v raném dětství). Identifikovali čtyři aspekty, z nichž každý samostatně významně přispěl k vysvětlení míry jistoty citové vazby. V kombinaci obsáhly 40% hrubé variance jistoty citové vazby v adolescenci. Tyto čtyři zjišťované faktory byly: a) naladění (attunement) matky na adolescentovo vnímání – jako součást konceptu mateřské senzitivity (zjišťováno dotazníkem pro matku i adolescenta); b) adolescentova deidealizace matky jako znak jisté citové vazby v adolescenci (dotazník); c) adolescentovo vnímání podpory matky (dotazník) a d) schopnost dvojice adolescent – matka znovu obnovit jejich vzájemný vztah i po nedorozumění.

V pokračování této studie se Allen a kol. (2004) zaměřili na prověření stability citové vazby od střední do pozdní adolescence (16-18 let) a prediktorů změn. Je to první větší studie v této oblasti (101 probandů) s mírně rizikovým vzorkem. Základní stabilita citové vazby se v studii potvrdila. Relativní snížení jistoty citové vazby bylo predikováno: a) příliš emočně angažovanými a přehnaně na sebe zaměřenými způsoby chování adolescentů (enmeshed, overpersonalized) v diskusi s matkou; b) depresivními symptomy a c) statusem chudoby.

Data ukazují, že u adolescentů bez výskytu vysoce stresujících faktorů v životě je tendence k posilování jistoty citové vazby v adolescenci. Opačná tendence se ukazuje u adolescentů s vyšším výskytem vysoce stresujících faktorů v životě.

Prediktorem jisté citové vazby v 18 letech bylo i adolescentovo vnímání matky jako podporující v 16 letech. Předchozí průřezové výzkumy rodinných interakčních vzorců dokládaly souvislosti s reprezentací citové vazby v AAI. Tím nastolily otázku, jestli je pozorovaná kvalita v interakcích jen reflexí aktuální reprezentace citové vazby (to by např. znamenalo, že adolescent s jistou reprezentací citové vazby vnímá svou matku v interakci jako podporující i proto, že je toho díky svému statusu citové vazby schopen. Na základě predikce pozdější reprezentace citové vazby adolescentů pomocí kvalitativních znaků v interakci s matkami nabízí tato studie vysvětlení, že je v tom něco více. Jistota citové vazby v 16 a 18 letech byla predikována pomocí vnímané vysoké podpory matky a nízké úrovně příliš emočně angažovaných a přehnaně na sebe zaměřených způsobů chování adolescentů (zjišťováno v interakci v 16 letech). Uvedené výsledky zdůrazňují důležitost kvalitních vztahů s primárními osobami v střední adolescenci.

Pozoruhodným otazníkem této zajímavé studie je, že i přes vliv rizikových faktorů zůstává zachována stabilita citové vazby mezi 16. a 18. rokem. Autoři to komentují tak, že reprezentace citové vazby je aktuálním hodnocením a zevšeobecněním mnohých internalizovaných vazbových zkušeností s více osobami (nejen matkou) a je ovlivněná nejen aktuálními vztahy.

Závěr

            V této přehledové studii jsme se pokusili důkladně charakterizovat citovou vazbu v adolescenci. Věnovali jsme se také souvislostem (i longitudinálním) se sociálními kompetencemi a adaptací adolescentů.

            Uvedené studie ukazují, že ani v adolescenci nemůžeme vzorce citové vazby pokládat za stabilní charakteristiky, ale průběžné zkušenosti z interakcí především s primárními osobami nadále ovlivňují míru jistoty citové vazby. Aktuální kvalita vztahů adolescentů s rodiči je proto prostřednictvím organizace citové vazby ve vztahu s jejich sociální kompetencí, sebeúctou a schopností navazovat uspokojivé vztahy s vrstevníky.

Závěry uvedených výzkumů podporují v poslední kapitole uvedené tvrzení J. Belskyho (1999) o nutnosti brát při studování citové vazby v úvahu mnohočetné faktory v jejich komplexnosti. Zdá se, že klíčem k rozluštění spletitosti vlivů by mohla být emočně-regulační funkce vnitřních modelů citové vazby. Regulace emocí koordinovaná modely citové vazby významně ovlivňuje kvalitu adolescentových interakcí a vztahů nejen s primárními osobami, ale i vrstevníky atd.

Podle J. Belskyho (1999) je hlavní funkcí rodičů poskytovat adolescentům ve vzájemných vazbách podporu ve vývoji jejich vlastní kapacity pro emocionální regulaci (seberegulaci). Tato teze se rozvíjí dále (např. Zimmermann, 2002, Allen a kol, 2003, 2004) a slibuje praktické propojení s porozuměním jednak regulačních procesů adolescentů, ale i podstatě vzájemných podporujících interakcí s rodiči a vztahů s vrstevníky.

Allen a kol. (2004, s. 1802) výstižně shrnují problematiku důležitosti vztahů s rodiči v adolescenci následovně: Když adolescent, který z jakéhokoliv důvodu ztratí vztah (s osobou schopnou pomoci mu v zdolávání stresorů), poskytující mu bezpečné zázemí, ocitne se ve stavu ohrožení jistoty citové vazby.

Ainsworth, M.D.S. (1989) Attachment beyond  infancy. American Psychologist, 44, 709—716.

Allen, J. P.  and Land, D. (1999): Attachment in Adolescence. In:  J. Cassidy, P. Shaver, (Eds.), Handbook of attachment theory and research,  NY: Guilford,  319-335.

Allen, J.P, Hauser, S.T. Bell, K.L., O´Connor, T.G. (1994): Longitudinal assessment of autonomy and relatedness in adolescent-family interactions as predictors of adolescent ego development and selfesteem. Child Development, 65, 179-194.

Allen, J.P, Moore, C.M., Kuperminc, G.P., Bell, K.L. (1998):Attachment and adolescent functioning. Child Development, 69, 1406-1419.

Allen, J.P., McElhaney, B., Land, D.J., Kuperminc, G.P., Moore, C.W., O´Beirne-Kelly, H., Liebman Kilmer, S. (2003): A Secure Base in Adolescence: Markers of Attachment Security in the Mother-Adolescent Relationship. Child Development, 74, 292-307.

Allen, J.P., McElhaney, B., Kuperminc, G.P., Jodl, K.M.(2004): Stability and Change in Attachment Security Across Adolescence. Child Development, 75, 1792-1805.

Armsden, G.C., Greenberg, M.T.(1987): The Inventory of Parent and Peer Attachment: Individual differences and their relationship to psychological wellbeing in adolescence. Journal of Youth and Adolescence, 16, 427-454.

Becker-Stoll F. (2003): Bindung, Autonomie und Essstoerungen im Jugendalter. In H.

Autorská práva

Provozovatelem a vlastníkem internetových stránek www. destkyusvit.cz je „ Dětský úsvit“ z.s.

PLNÉ ZNĚNÍ

Unable to display Facebook posts.
Show error

Error: (#4) Application request limit reached
Type: OAuthException
Code: 4
Please refer to our Error Message Reference.