Děti a výchovné problémy

Děti a výchovné problémy

Psychická deprivace

Psychická deprivace
Podle řady autorů je psychická deprivace stavem vzniklým zejména následkem životních situací, „kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ Když autoři definují základní psychické potřeby, „vycházejí z moderně pojaté motivační teorie, která chápe, na rozdíl od klasické motivační teorie, dítě jako spontánně aktivní, zaměřené na vyvolání určité stimulace. Shoda anticipované a skutečné stimulace má významný vliv na vnitřní motivaci dítěte k jeho další činnosti. Tuto neustálou a složitou interakci dítěte s prostředím rozdělují na čtyři úrovně podle její strukturovanosti a současně uvádějí časovou následnost těchto úrovní v ontogenezi. Na základě tohoto víceúrovňového pojetí interakce jedince s prostředím, promítnutého do jeho vývoje od prvních dnů až do dospělosti“ jsou podle Matějčka a Langmeiera charakterizovány okruhy psychických potřeb.
1. Určitá míra stimulace, přívod podnětů v přiměřeném množství a variabilitě.
2. Původní globální interakce postupně se diferencující, potřeba vnější, smysluplné struktury.
3. Matka, mateřská osoba, otec, členové rodiny se soustřeďují k sociálnímu objektu.
4. Dítě si uvědomuje své „já“, svůj význam, svou pozici a možnosti uplatnění. Významná je role matky, která je v tomto období nezastupitelnou. (Koluchová, 1987. s.17-18.)



Víceúrovňové pojetí psychické deprivace

(Koluchová, 1987. s.18.)
V dnešní době existuje spousta studií, zabývajících se psychickou deprivací. Názory vědců jsou často velmi rozdílné, čehož je možné si všimnout prakticky ihned, když začneme číst jednotlivé názory na psychickou deprivaci. „Při bližším zkoumání se však ukáže, že rozpor není ani tak v nálezech samotných, jako v metodách, kterých bylo při šetřeních užito, a že mnohá nedorozumění se odstraní, budeme-li nálezy hodnotit právě z hlediska užité metodiky.“ (Langmeier, Matějček, 1974, s.27)
Z těchto množství studií se snaží autoři shrnout základní poznatky do několika skupin. Skupiny jsou tříděny podle různých kritérií, dělítkem (kritériem) může být např. čas, účel, apod.

Metody, které vědci používají, lze shrnout do čtyř základních skupin:


1. retrospektivní (anamnestické) metody
Tyto metody jsou založeny na výběru dětí či dospělých, kteří mají poruchy chování, přičemž jejich deprivace je hledána v anamnézách. „Znamená to, že známe konečný stav (nebo alespoň předpokládáme, že jej známě) a hledáme v životní historii dítěte okolnosti, které jej přivodily.“

2. prospektivní (katamnestická) metoda
Tato metoda je opakem metody retrospektivní a jejím hlavním úkolem je odstranění nedostatků z metody předchozí. Při této metodě je nám znám stav dětí v určité vývojové epoše a my se snažíme zjistit, co bude s dětmi dál. „Faktor prostředí se tu volí jako základní nezávislá proměnná, chování se sleduje jako závislá proměnná.“

3. bezprostřední sledování chování dítěte
Jedná se o přímá, jednorázová pozorování chování dítěte, které je vystaveno deprivačním podmínkám v určité časové etapě. „Základní nedostatek těchto metod je však v tom, že neposkytují poklad k hodnocení trvalosti pozorovaných odchylek v chování a k předvídání dalšího vývoje, což je nakonec cílem každého vědeckého bádání.“

4. podélné (průběžné, longitudinální) studie
Tyto metody se řadí na jedné straně k metodám nejspolehlivějším a na druhé straně k metodám nejnáročnějším. „Můžeme jimi poměrně nejlépe zachytit dynamiku vývoje dětské osobnosti za podmínek deprivace.“
(Langmeier, Matějček, 1974, s.27-30)


Projevy psychické deprivace


Psychická deprivace je vždy chápána jako narušení psychického vývoje, jehož důsledky mohou být spatřovány ve struktuře osobnosti, chování, ale i sociálním postoji. Řeč a komunikace je vždy nejzávažnějším projevem psychické deprivace. „Předpokladem normálního vývoje řeči u kojenců a batolat je individuální kontakt s mateřskou osobou, kladné citové ladění a smysluplnost okolního světa.“ Řeč a komunikace chybí zejména v situaci, kdy se dítě nachází rodinné deprivaci. Koluchová uvádí příklad: „Šestileté dítě odňaté z velmi špatné rodiny a potom strádající v ústavní péči nemluvilo jako dítě tříleté – chyběla mu jeho spontaneita, typické kladení otázek a další znaky. Řeč deprivovaných dětí je jiná, kvalitativně odlišná, hlavě ovšem v období útlého a předškolního věku. Pro komunikaci s ním nemůžeme užít stejného způsobu řeči jako s mladším dítětem, vyrůstajícím v dobré rodině. Laskavý hlasový projev někdy stačí k navázání kontaktu, dítě však nezná zdrobněliny, mazlivá a emotivní slůvka. Hluboce deprivované a sociálně izolované děti nemůžeme vyšetřovat pomocí obrázků, protože se nenaučily obrázky vnímat, postupně poznávají jednotlivé předměty, ale nepochopí znázorněný děj. Řeč výrazně deprivovaných dětí nemá v plné míře komunikativní charakter, pro děti týrané a izolované je signálem hrozícího nebezpečí.“ U dětí raného věku je projev psychické deprivace v celkovém vývoji psychomotorickém.
(Koluchová, 1987, s.19)


Pokud dojde k zaostání psychomotorického vývoje, nejčastěji dochází k situaci, že u dítěte trvá opoždění jemné motoriky až do počátku školní docházky. V některých případech se stává, že psychická deprivace je příčinou vážnějších onemocnění a duševních poruch. Koluchová opět uvádí případ, ve kterém byl dvouletý chlapec s „hluboce deprivovaným dítětem, diagnostikovaným jako časný Kannerův artismus, a s deprivovaným chlapcem diagnostikovaým po trojí změně prostředí v krátké době po sobě jako suspektní endogenní deprese. Takové případy ukazují na nutnou spoluúčast pedopsychiatra v diagnostice, případně v terapii.“ Projevy psychické deprivace jsou velice mnohočetné, ale většina autorů zdůrazňuje školní nezralost dětí. U psychicky deprivovaných dětí není možné očekávat dobré výsledky ve vzdělávacím procesu. Kvůli špatnému prospěchu jsou děti často přesunovány do zvláštních škol. (Koluchová, 1987, s.19)


U dětí s psychickou deprivací se vyskytují, jak již bylo zmíněno, i zdravotní problémy, zejména nemoci spojené se smyslovým vnímáním. „Jejich matky většinou mají během těhotenství špatnou životosprávu, děti pocházejí z neplánovaného a nechtěného těhotenství, s horší prenatální a perinatální anamnézou, je u nich vyšší úrazovost, špatná tělesná péče a výživa, nepřiměřené trestání až týrání. To všechno se nějakým způsobem promítá do psychického vývoje, do utváření osobnosti, ovlivňuje jejich sociální status.“ Když byly utvořeny názory na možné projevy a příčiny psychické deprivace, mohly být vytvořeny koncepce o důsledcích psychické deprivace. (Koluchová, 1987. s. 19-20)
Velký vliv na toto formování měly i studie z doby před vlastním obdobím vědeckého studia. „Zprávy o divokých dětech, o dětech utajených, sociálně izolovaných duševně nemocnými nebo psychopatickými rodiči, u nichž došlo většinou ani při změně životního prostředí ke zlepšení, a v důsledku toho byly často pokládány za primárně intelektově poškozené. Tyto zprávy, kriticky hodnocené již na začátku 19. století Itardem, nebyly psány odborně a postrádaly vlastní pozorování autorů. Těmto dětem nebyla věnována žádná odborná péče, zůstávaly dále na nízké úrovni intelektové i sociální a tato skutečnost je zřejmě jedním ze zdrojů pojetí deprivace jako poškození ireparabilního.“
(Koluchová, 1987, s.20)
Ve 20. století bylo publikována spousta studií zabývající se sociálně izolovanými dětmi, „kterým byla věnována speciální péče a u kterých došlo ke značnému rozvoji.“ Mezi studiemi se nacházely i zvláštní případy, které např. studovaly děti, u kterých byl zaznamenán vzestup IQ, přičemž byly uzavřeny kvapné závěry o prohlášení za normálního. (Koluchová, 1987, s.20)

Typologie psychické deprivace


Deprivaci dělíme do několika skupin, na deprivaci motorickou, senzorickou, sociální a citovou.
Deprivace motorická spočívá v tom, že děti, které jsou postiženy touto deprivací, jsou mentálně velice rozvinuté. Jedná se převážně o pozdí školní věk, kdy se dítě dostává z převahy podnětů okolí. Deprivace senzorická se projevuje nedostatkem pocitů ze smyslového vnímání. Výsledkem této deprivace bývají většinou změny v chování, zejména rezignace. Deprivace sociální spočívá v tom, že lidé s deprivací nejsou v kontaktu s jinými osobami, se svými příbuznými, se známými, přáteli ani s žádnou jinou osobou. Deprivace citová úzce souvisí s deprivací sociální, jelikož hlavní význam deprivace citové spočívá v tom, že člověk nepřijde s druhými lidmi do styku, neví co je to přátelství, láska, pohlazení. Kvůli častým depresím a úzkostným stavům nemohou být tyto potřeby nikdy naplněny. (Langmeier, Matějček, 1974, s.223-253)

Poruchy chování


Poruchami chování se zabývá speciální pedagogika, která byla v České republice zformována významným českým profesorem, lékařem a pedagogem Milošem Novákem. Na myšlenky této významné osobnosti navázal Pavel Klíma, který se zabýval rovněž pojmem poruch chování. „Podobně jako Miloš Sovák vychází i on z pojetí poruchy chování jako negativní odchylky od normy a měří ji stupněm defektivity jako předpokládaným stupněm mravní narušenosti. Nižší celkovou narušenost označuje jako stupeň asociální, nejvyšší intenzita mravní narušenosti je pojata jako stupeň antisociální. Defektivita jako nový pojem, příznačný pro českou speciální pedagogiku (defektologii), je porucha chováni, která je následkem existence defektu, tj. v tomto případě poruchy chování, a ovlivňuje charakter celé osobnosti. Je výrazem toho, jak se postižený se svým defektem vyrovnává.“ Pokud hodnotíme poruchy chování, měli bychom se pohybovat v sociální sféře, měli bychom tedy uvažovat v sociálním kontextu. (Pokorná, 2002, s. 7-8)

Definice


Poruchy chování jsou charakterizovány jako „formy a projevy narušeného vztahu k výchově, především u sociálně narušené mládeže, ale i dalších kategorií defektní mládeže.“ Poruchy chování se dělí do tří skupin a to na poruchy disociální, asociální antisociální. Nejdůležitější je rozpoznání přechodu poruchy chování do defektu či do sociálního narušení. Z hlediska speciální pedagogiky jsou poruchy chování definovány jako „nápadné odchylky v chování, kdy jsou určitou dobu narušeny vztahy jedince ke společnosti.“ Definice, typy a formy poruch chování zkoumají nejrůznější vědní disciplíny, jako např. psychiatrie, patopsychologie, sociologie, právo, ale také samozřejmě speciální pedagogika. „Poruchy chování jsou specifickou poruchou vývoje socializace jedince, které tvoří prostor, do něhož je možno vřadit ty formy poruch chování, u nichž jsou obtíže při vrůstání do společenských vztahů a činností. Kromě toho mohou být poruchy sociální adaptace a komunikace sekundárním důsledkem některých neuróz, psychóz, oligofrenie, LMD a řady organických syndromů.“
(Kuja a kol., 1989, s.24)
Proces chování dítěte chápeme jako projev osobnosti, ale i vztahu k vrstevníkům a ostatním sociálním skupinám. V celém vývojovém období se vždy najde chování, které je problémové. Jedná se většinou o problémové chování spojené s krádeží, záškoláctvím či ubližování lidem a zvířatům. S ubližováním se setkáváme u dětí poměrně často, proto je pro stanovení problémového chování určující doba. (Hutyrová, 2006, s.11)
Chování člověka ve společnosti souvisí s kvalitou jeho duševního života. Některé poznatky o něm máme k dispozici, jiné zatím předpokládáme.“ Podle Johna Locka se dítě rodí na svět jako tabula rasa, neboli čistá nepopsaná deska. Podle Locka je dětem dána určitá genetická výbava dále vše závisí na jejich vývoji. U dětí mají velký vliv na jejich chování biologické faktory, ale také faktory vnější, jako je atmosféra, volný čas, ale i média. „je nutné mít na zřeteli, že změna v chování dítěte, která jeho okolí překvapí a není pro ni logické vysvětlení, může mít souvislost s jinými psychickými problémy, se zneužíváním návykových látek či jinými faktory.“ Pro stanovení poruchy je důležité si uvědomit kde a kdy poruchy vznikly. (Hutyrová, 2006, s.12)

Poruchy, podmíněné psychologicky, jsou shrnuty do několika skupin:


Porucha chování je projevem náhradního uspokojení při ztrátě, citové deprivaci nebo jde o vyjádření potřeb, které dítě jiným způsobem ve svém prostředí vyjádřit nemůže, často jde o potřebu pozornosti a uznání. Někdy je i výrazem hledání identity v dospívání. Smysl náhradního uspokojení je vždy nevědomý a děti své činy neumí často ani zdůvodnit. Mívají bohatou fantazii a současně bývají nezralé.

  • Porucha chování jako volání o pomoc. K náhlým poruchám chování dochází někdy u dětí v akutní tíživé situaci, dítě bývá často i silně úzkostné a depresivní. Dítě jedná jakoby v panice a důvod činu nezná a nedokáže ho vysvětlit, není to zaměřené na uspokojování vlastních potřeb. Bývá časté ve specifických situacích – např. v rodině, kdy do stávající rodiny přijde nový partner rodiče.
    • Porucha chování se vztahem k emoční deprivaci. Disociální chování dítěte tu nemá vztah k přímým traumatickým událostem ani emočním poruchám, ale především k dlouhodobé deprivaci dítěte v rodině nebo ústavním prostředí. Často se vyskytuje u dětí s ADHD, nebo specifickými poruchami učení.
    • Porucha chování na bázi disharmonického vývoje osobnosti. U tohoto tradičního diagnostického výrazu se zastavíme a pokusíme se do této problematiky nahlédnout podrobněji. Mezinárodní klasifikace ve své 10. revizi tento termín již nezná. (Hutyrová, 2006, s.13-14)
    Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) rozlišuje několik příznaků:
    1. agrese k lidem a ke zvířatům
    • často šikanuje, vyhrožuje nebo zastrašuje druhé
    • často začíná pranice,bitky
    • jako zbraň používá předměty, které mohou těžce zranit druhé (cihly, nože, lahve, sklo)
    • projevuje fyzickou agresi a hrubost k lidem
    • projevuje fyzickou agresi a hrubost ke zvířatům
    • krade způsobem, při které dochází ke střetu s obětí (loupežné přepadení, vydírání)
    • vynucuje si na druhém sexuální aktivitu

    2. destrukce majetku a vlastnictví
    • zakládá ohně se záměrem vážného poškození
    • ničí majetek druhých

    3. nepoctivosti nebo krádeže
    • vloupání do domů, budov a aut
    • časté lhaní – získání prospěchu, výhody, vyhnutí se povinnostem, závazkům
    • krádeže bez konfrontace s obětí

    4. násilné porušování pravidel
    • před 13. rokem věku opakovaně zůstává přes zákazy rodičů celé noci venku
    • utíká z domova, ačkoliv bydlí v domě rodičů nebo jejich zákonných zástupců (nejméně dvakrát) nebo se nevrací po dlouhou dobu
    • časté záškoláctví před 13. rokem věku
    (Hutyrová, 2006, s.15-16)

    Typy a formy
    Typy poruch chování
    Typy poruch se dělí podle různých kritérií do několika skupin. Jedním možným kritériem je dělení podle Hutyrové, která dělí poruchy chování v 10. revizi MKN na poruchy chování ve vztahu k rodině, nesocializovanou poruchu chování, socializovanou poruchu chování a poruchu opozičního vzdoru.
    • Porucha chování ve vztahu k rodině
    Zahrnuje disociální nebo agresivní chování, které je úplně nebo téměř úplně omezeno na domov a rodinu. Mohou to být krádeže, ničení věcí nebo majetku určitých členů rodiny, rozbíjení hraček, trhání oděvů, ničení nábytku a podobně.
    • Nesocializovaná porucha chování
    Přestupky, kterých se dítě dopouští, realizuje samo, není členem žádné skupiny či party. Chování zahrnuje výše uvedené charakteristiky, včetně tyranizování slabších, vydírání, násilností, výbuchy zlosti. Jedinec může mít výrazně narušené vztahy k ostatním dětem (izolace, odmítaný). Vztahy k dospělým mohou být někdy nepřátelské, jindy dobré, obvykle jim chybí důvěrnost. Porucha se projevuje ve všech situacích, nejvýrazněji však ve škole.
    • Socializovaná porucha chování
    Vyskytuje se u dětí a mladistvých, obvykle zapojených do skupin vrstevníků. Často, ale ne vždy, se skupina vrstevníků skládá z osob, které jsou zapojeny do delikventních nebo disociálnich aktivit. Skupinu obvykle charakterizuje přátelství, rituály, určitá struktura organizace. Časté bývají špatné vztahy k dospělým autoritám, ale k některým vybraným dospělým mohou být vztahy i dobré.
    • Porucha opozičního vzdoru
    Tato diagnóza by měla být použita u dětí mladších 10 let. Projevuje se jako negativistické, vzdorovité, nepřátelské nebo neposlušné chování vůči autoritě. V chování nepozorujeme žádné vážné projevy překračování sociálních norem nebo poškozování práv druhých lidí. Dítě často ztrácí náladu, hádá se s dospělými, bývá zlostné. Odmítá aktivně s dospělými spolupracovat a vyhovět požadavkům, bez zábran realizuje to, co jiní nedělají, svádí vinu na druhé, je přecitlivělé, podezřívavé.
    (Hutyrová, 2006, s.17-18)


Formy poruch chování


Možnou formou poruchy chování může být neadaptivní chování, které se dělí do několika skupin podle situací.
1. situace, obsahující nepřiměřené úkoly a požadavky
Při této situaci je specifický rozpor mezi tlakem situace a kvalitou požadavků. Následkem této situace může být vysoké vyčerpání spojené s únavou.

2. problémová situace
Při této situaci jsou zohledňovány struktury podmínek, v nichž jsou úkoly plněny. Situace jsou nové, přičemž člověk se musí snažit řešit stále nové problémy a situace, ale také se musí vyrovnat s novým způsobem života.

3. situace obsahující překážky
Při řešení problému musí člověk překonat překážky, nástrahy, které mu situace přináší. Tyto nástrahy mohou být povahy sociální, materiální nebo morální. Jsou zde rozlišovány dva hlavní typy překážek a to frustrace a deprivace.

4. konfliktní situace
Může se jednat o přibližně stejné, protichůdné síly. Konflikty mohou být vnitřní i vnější.

5. stresová situace
Stres je v podstatě celková odpověď organismu na nějaký silný podnět, impuls. Stres může být původu fyzikálního, chemického, biologického, psychologického nebo sociálního.
(Švarcová, 2002. s.26-28)

Specifickou a často se vyskytující formou poruchy chování je ADHD neboli hyperaktivita. „Znepokojené matky popisují své děti jako neklidné již od raného věku a mnohé dokonce tvrdí, že ještě než se narodily pohybovaly se v děloze podstatně více než jejich sourozenci. Jako batolata jsou k nezastavení a stále se někam ženou. Když začínají mluvit, žvatlají nepřetržitě jedno přes druhé, zkoušejí všechno, všude se cpou a nedají si pokoj. Zkrátka jsou to vyčerpávající děti. Rodiče je milují, ale oddechnou si, když je konečně uloží do postele. Neuvolní se však zcela: vědí, že dítě nebude spát dlouho, a jakmile se probudí, bude následovat další den plný starostí. Mnoho rodičů se snaží být k projevům dítěte tolerantní, protože si myslí, že hyperaktivita je průvodním znakem nadání a zvídavosti. Dělají maximum, aby vyhověli rostoucím požadavkům dítěte, snaží se zajistit dostatek podnětů, aby rozšířili jeho obzor a využili jeho potenciál. Jiní rodiče naopak uvádějí, že jejich děti jsou pomalé, letargické a často se oddávají dennímu snění. V batolivém věku si tiše hrají, takže rodiče často zapomenou na jejich přítomnost. Jsou to „hodné“ děti, se kterými nejsou problémy. Rodiče příliš neznepokojuje, když dítě na jejich podněty nereaguje. Připadá jim spokojené a jeho vyrovnanost vidí v tom, že si vystačí samo.“
Věra Pokorná uvádí výsledky výskytu hyperkinetické poruchy, která se vyskytuje u 3- 6 % populace, přičemž poměr chlapců vůči dívkám je 3:1. Podle amerických výzkumů vyplývá, že se hyperkinetické poruchy vyskytují u 9 % populace. Podle výzkumů prováděných v České republice vyplývá, že hyperkinetické poruchy se vyskytují u 2 až 12 % populace. (Pokorná, 2001,s.130)


ADHD bývá definováno jako vývojová porucha, která je přiměřená věku dítěte jeho stupněm pozornosti. „Deficity jsou evidentní v časném dětství a jsou pravděpodobně chronické. Ačkoliv se mohou zmírňovat s dozráváním CNS, přetrvávají v porovnání s jedinci běžné populace téhož věku, protože i jejich chování se vlivem dozrávání mění.“ Problémy a obtíže spojené s poruchou se projevují neudržením pravidel chování. (Kucharska, 2000)
Názor na ADHD vyjadřuje i Ivo Paclt, který se vyjadřuje k problematice sociálních faktorů, které ADHD ovlivňují. „S negativním socioekonomickým statutem rodiny se korelují následující sociálněpatologické charakteristiky: závažné psychiatrické onemocnění rodičů, rozvrácený domov, kriminalita rodičů, rodiny s velkým počtem dětí a nedostatečným materiálním a citovým zázemím. Jako významný faktor se mohou objevit i hlediska urbanistická (realizace volného času a místa ke hrám). Dále je zdůrazňován také vliv masmédií, zejména televize s častými agresivními tématy. Všechny tyto faktory jsou významné a nelze přesněji určit míru vlivu ve srovnání s jinými faktory stejného typu.“ Dále uvádí, že u dětí s poruchami chování se většinou vyskytuje zanedbání finančního zabezpečení, pozitivního ovlivňování, sledování problémů, řešení problémů a dodržování pravidel. (Paclt, 2007, s.145)

 

Struktura poruch chování – etopedické dělení


  1. a) poruchy chování z lékařského hlediska
    Podle lékařů neobjevují poruchy chován nejprve primárně u psychopatie, poté sekundárně u duševních onemocnění, kdy jsou chápány poruchy chování jako jev spojený s neurózou, psychózou, oligofrenií, apod. „Psychopatický vývoj osobnosti je obvykle sledován v procesu zvýrazňování psychopatických rysů osobnosti v prepubertě a pubertě. Jedná se tedy o formování psychopatické struktury osobnosti.“ Mezi psychické poruchy se řadí psychopatie, které se vyskytují u neharmonicky vyvinutých osobností. Rysy těchto osobností mohou být zvýrazněny, nebo na druhé straně potlačeny. „Vlivem takto utvářených vlastností charakteru se psychopati dostávají často do konfliktů se svým okolím, protože jejich chování bývá nápadné, podivínské a má asociální nebo antisociální prvky.“
    (Kuja a kol., 1989, s.26)
    Kuja a kol. uvádí několik typů psychopatů. První skupina je charakterizována oblastí emotivity a zde rozlišuje hypothymní psychopaty, hyperthymní psychopaty, cyklothymní psychopaty, hypersenzitivní psychopaty a citově chudé psychopaty. Druhou skupinu tvoří poruchy v oblasti volní sféry a zde rozlišuje psychopaty hypobulické, hyperbolické, volně astenické. Další skupinou jsou poruchy v oblasti myšlení a zde hovoří o psychopatech paranoidních, kverulantských a fanatických. Poslední skupino jsou pudoví psychopati, kteří se dále dělí na impulsivní psychopaty a sexuální psychopaty. (Kuja a kol., 1989, s.27-29)

    b) poruchy chování z hlediska psychologického
    V tomto případě se jedná zejména o osobnosti, u kterých je porušená harmonie zejména v sociální oblasti, přičemž tyto osobnosti mají sklony k antisociálnímu chování. Chování psychopata je tedy vždy v rozporu se společenskou normou. V rámci psychologického hlediska rozlišujeme opět několik typů psychopatií. Jedná se o typ neurastenický, hysteroidní, psychastenický, schizoidní a cykloidní. (Kuja a kol., 1989, s.29-30)

    c) poruchy chování z hlediska speciálně pedagogického
    V rámci speciální pedagogiky mluvíme o dětí o tzv. efektivitě, u které se určuje zejména škodlivost pro společnost. „Poruchami chování jsou ve speciální pedagogice všechny nápadné odchylky od chování průměrného dítěte nebo mladistvého. Těmito odchylkami, které mají dlouhodobý charakter, nebo se často opakují, na sebe jedince upozorňuje nejbližší okolí.“
    (Kuja a kol., 1989, s.31)


Disociální chování


U některých jedinců dochází k tomu, že nejsou schopni udržet sociální vztahy, které by byly v normě a jednají tedy nepřijatelným sociálním chováním. Výzkumy prokázaly, že u těchto jedinců chybí dostatek empatie, egoismus či uspokojování svých potřeb. K disociálním poruchám v dětství a dopívání řadíme přestupky proti školnímu řádu, vzdorovitost či nekázeň. (Švarcová, 2002,s.42)
Chování dětí, které způsobují problémy a chovají se neadekvátně, označujeme jako chování dificilní. „Tato obtížná adaptabilita se může projevovat buď v oblasti sociálního chování jako výchovné problémy nebo v oblasti vzdělávací jako výchovné obtíže. Tyto výchovné i výukové obtíže jsou často v mezích normy a provází v určitém období téměř všechny děti. Jejich příčiny mohou spočívat v endogenních i exogenních faktorech a závažnost takovýchto těžkostí spočívá v tom, že jsou potencionálními nositeli pozdějších závažných poruch, které ohrožují zdravý psychosomatický vývoj dítěte. Je tedy zřejmé, že delikventní jednání může být následkem poruch chování, které se nepodařilo výchovným působením odstranit.“ V případě disociálního jednání mluvíme jen o drobném porušování či překročení normy, přičemž tyto poruchy nemusí být dlouhodobé ani se nezhoršují.
(Kuja, Floder, 1989, s.35)
Možnou formou disociálního chování může být lež, ke které dochází při záměrném zkreslování situace, kdy se snaží jedinec snaží vyhnout povinnosti, nebo kdy se snaží někomu cíleně ublížit. Rozlišujeme pravou a nepravou lež. „O pravou lež se jedná tehdy, kdy dítě je již schopno rozlišit skutečnost, omyl od vědomého záměru. Vzpomínku od výplodu vlastní fantazie.“ Druhým typem je již zmíněná lež nepravá, někdy nazývána jako konfabulace. Tato lež se vyskytuje zejména u předškolních dětí, kdy se děti snaží o ztotožnění pravdivého a bájného věta. Předškolní děti využívají lež zpravidla proto, aby na sebe upoutali pozornost svých rodičů.
(Kuja, Floder, 1989, s.36)
Lhaní je vlastně únik ze situace, která je pro dítě nepříjemná. „Lež sama o sobě mívá spíše charakter zapírání – školních známek, poznámek, průšvihů. Dítě zapírá ve strachu před trestem, který sice není z hlediska dospělého nijak přísný, ale pro dítě je zahanbující, zraňující, ponižující. Nutné je mít při posuzování lhaní na zřeteli také vývojové hledisko – u předškolních dětí splývá svět reálný a fantazijní. Méně časté, ale o to závažnější, jsou lži se záměrem získat vlastní výhody nebo poškodit druhého člověka. Nelze je považovat za obranu v nouzi a bývají spojeny s dalšími negativními projevy a s osobnostními vlastnostmi. Jde o závažnější odchylku osobnostního vývoje a prognóza je horší. Lhaní také, na rozdíl od jiných poruch chování, je více vázáno na rodinné prostředí. Do smyšlenek se často promítají tajná přání svých dětí, vymýšlení může mít únikový ráz nebo také může být projevem neotřelé, bohaté a živé fantazie dětí.“ (Hutyrová, 2006, s.21-22)
Eva Švarcová lhaní dělí ještě do tří skupin a to na lež pravou, na lež bájnou a na lež destruktivní.
a) pravá lež
Charakterizuje ji úmysl použít lež a také to, že si dítě dobře uvědomuje nepravdivost svých tvrzení. Ve většině případů jde o obranný mechanismus, kdy se dítě snaží vyhnout potížím či získat nějakou výhodu. Někdy dítě lže aniž by mu to přineslo nějaký prospěch, čistě z určité nutkavé potřeby lhát. Má pocit, že výmysl bude působit atraktivněji.

b) bájná lež
Bájná lež je porucha chování, při níž jsou uspokojovány ty potřeby dítěte, které dítě nemá. Děti například vypráví o krásně prožitých prázdninách s prarodiči, přičemž toto vyprávění nemá co dočinění se skutečností. Jak již bylo uvedeno, děti někdy využívají lež k upoutání pozornosti na sebe.

c) destruktivní lež
Smyslem destruktivní lži je záměrné ublížení či poškození někoho druhého, přičemž toto jednání přispívá k prospěchu. Nejedná se o obranu v nouzi, nýbrž se často setkáváme s případy, kdy je lež spojena s osobnostními rysy a povahou, jako např. s nedostatkem empatie či agresivitou.
(Švarcová, 2002, s.43.)
Mezi další projev disociálního chování patří vzdorovitost, která je poruchou charakterizovanou odporem k výchově. U dětí se setkáváme s protesty, s neplněním úkolům, všeobecně se setkáváme s odporem k veškerým povinnostem. Řešení disociálního chování probíhá dvěma způsoby chování a to chováním pasivním a chováním aktivním. Pasivní chování je řešení pomocí izolace, aktivní chování děti řeší prostřednictvím verbálního či fyzického napadání. (Kuja, Floder, 1989, s.36.)
Posledním projevem disociálního chování je neukázněnost, která je spojena zejména se školo. „Projevují se jako odmítání vlivu autority. U jedinců, u kterých, vzhledem k jejich sociálnímu rozumovému vývinu jde o pouhé neuposlechnutí, či zanedbání pokynů, hovoříme tedy o neposlušnosti.“ Neukázněností jsou postiženy zejména děti, které zaujímají záporný postoj k autoritám, ale i pravidlům. (Kuja, Floder, 1989, s.37


Podle řady autorů je psychická deprivace stavem vzniklým zejména následkem životních situací, „kdy subjektu není dána příležitost k ukojení některé jeho základní (vitální psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.“ Když autoři definují základní psychické potřeby, „vycházejí z moderně pojaté motivační teorie, která chápe, na rozdíl od klasické motivační teorie, dítě jako spontánně aktivní, zaměřené na vyvolání určité stimulace. Shoda anticipované a skutečné stimulace má významný vliv na vnitřní motivaci dítěte k jeho další činnosti. Tuto neustálou a složitou interakci dítěte s prostředím rozdělují na čtyři úrovně podle její strukturovanosti a současně uvádějí časovou následnost těchto úrovní v ontogenezi. Na základě tohoto víceúrovňového pojetí interakce jedince s prostředím, promítnutého do jeho vývoje od prvních dnů až do dospělosti“ jsou podle Matějčka a Langmeiera charakterizovány okruhy psychických potřeb.
1. Určitá míra stimulace, přívod podnětů v přiměřeném množství a variabilitě.
2. Původní globální interakce postupně se diferencující, potřeba vnější, smysluplné struktury.
3. Matka, mateřská osoba, otec, členové rodiny se soustřeďují k sociálnímu objektu.
4. Dítě si uvědomuje své „já“, svůj význam, svou pozici a možnosti uplatnění. Významná je role matky, která je v tomto období nezastupitelnou. (Koluchová, 1987. s.17-18.)



Víceúrovňové pojetí psychické deprivace



 (Koluchová, 1987. s.18.)
V dnešní době existuje spousta studií, zabývajících se psychickou deprivací. Názory vědců jsou často velmi rozdílné, čehož je možné si všimnout prakticky ihned, když začneme číst jednotlivé názory na psychickou deprivaci. „Při bližším zkoumání se však ukáže, že rozpor není ani tak v nálezech samotných, jako v metodách, kterých bylo při šetřeních užito, a že mnohá nedorozumění se odstraní, budeme-li nálezy hodnotit právě z hlediska užité metodiky.“ (Langmeier, Matějček, 1974, s.27)
Z těchto množství studií se snaží autoři shrnout základní poznatky do několika skupin. Skupiny jsou tříděny podle různých kritérií, dělítkem (kritériem) může být např. čas, účel, apod.

Metody, které vědci používají, lze shrnout do čtyř základních skupin:




1. retrospektivní (anamnestické) metody
Tyto metody jsou založeny na výběru dětí či dospělých, kteří mají poruchy chování, přičemž jejich deprivace je hledána v anamnézách. „Znamená to, že známe konečný stav (nebo alespoň předpokládáme, že jej známě) a hledáme v životní historii dítěte okolnosti, které jej přivodily.“

2. prospektivní (katamnestická) metoda
Tato metoda je opakem metody retrospektivní a jejím hlavním úkolem je odstranění nedostatků z metody předchozí. Při této metodě je nám znám stav dětí v určité vývojové epoše a my se snažíme zjistit, co bude s dětmi dál. „Faktor prostředí se tu volí jako základní nezávislá proměnná, chování se sleduje jako závislá proměnná.“

3. bezprostřední sledování chování dítěte
Jedná se o přímá, jednorázová pozorování chování dítěte, které je vystaveno deprivačním podmínkám v určité časové etapě. „Základní nedostatek těchto metod je však v tom, že neposkytují poklad k hodnocení trvalosti pozorovaných odchylek v chování a k předvídání dalšího vývoje, což je nakonec cílem každého vědeckého bádání.“

4. podélné (průběžné, longitudinální) studie
Tyto metody se řadí na jedné straně k metodám nejspolehlivějším a na druhé straně k metodám nejnáročnějším. „Můžeme jimi poměrně nejlépe zachytit dynamiku vývoje dětské osobnosti za podmínek deprivace.“
(Langmeier, Matějček, 1974, s.27-30)


Projevy psychické deprivace


Psychická deprivace je vždy chápána jako narušení psychického vývoje, jehož důsledky mohou být spatřovány ve struktuře osobnosti, chování, ale i sociálním postoji. Řeč a komunikace je vždy nejzávažnějším projevem psychické deprivace. „Předpokladem normálního vývoje řeči u kojenců a batolat je individuální kontakt s mateřskou osobou, kladné citové ladění a smysluplnost okolního světa.“ Řeč a komunikace chybí zejména v situaci, kdy se dítě nachází rodinné deprivaci. Koluchová uvádí příklad: „Šestileté dítě odňaté z velmi špatné rodiny a potom strádající v ústavní péči nemluvilo jako dítě tříleté – chyběla mu jeho spontaneita, typické kladení otázek a další znaky. Řeč deprivovaných dětí je jiná, kvalitativně odlišná, hlavě ovšem v období útlého a předškolního věku. Pro komunikaci s ním nemůžeme užít stejného způsobu řeči jako s mladším dítětem, vyrůstajícím v dobré rodině. Laskavý hlasový projev někdy stačí k navázání kontaktu, dítě však nezná zdrobněliny, mazlivá a emotivní slůvka. Hluboce deprivované a sociálně izolované děti nemůžeme vyšetřovat pomocí obrázků, protože se nenaučily obrázky vnímat, postupně poznávají jednotlivé předměty, ale nepochopí znázorněný děj. Řeč výrazně deprivovaných dětí nemá v plné míře komunikativní charakter, pro děti týrané a izolované je signálem hrozícího nebezpečí.“ U dětí raného věku je projev psychické deprivace v celkovém vývoji psychomotorickém.
(Koluchová, 1987, s.19)


Pokud dojde k zaostání psychomotorického vývoje, nejčastěji dochází k situaci, že u dítěte trvá opoždění jemné motoriky až do počátku školní docházky. V některých případech se stává, že psychická deprivace je příčinou vážnějších onemocnění a duševních poruch. Koluchová opět uvádí případ, ve kterém byl dvouletý chlapec s „hluboce deprivovaným dítětem, diagnostikovaným jako časný Kannerův artismus, a s deprivovaným chlapcem diagnostikovaým po trojí změně prostředí v krátké době po sobě jako suspektní endogenní deprese. Takové případy ukazují na nutnou spoluúčast pedopsychiatra v diagnostice, případně v terapii.“ Projevy psychické deprivace jsou velice mnohočetné, ale většina autorů zdůrazňuje školní nezralost dětí. U psychicky deprivovaných dětí není možné očekávat dobré výsledky ve vzdělávacím procesu. Kvůli špatnému prospěchu jsou děti často přesunovány do zvláštních škol. (Koluchová, 1987, s.19)


U dětí s psychickou deprivací se vyskytují, jak již bylo zmíněno, i zdravotní problémy, zejména nemoci spojené se smyslovým vnímáním. „Jejich matky většinou mají během těhotenství špatnou životosprávu, děti pocházejí z neplánovaného a nechtěného těhotenství, s horší prenatální a perinatální anamnézou, je u nich vyšší úrazovost, špatná tělesná péče a výživa, nepřiměřené trestání až týrání. To všechno se nějakým způsobem promítá do psychického vývoje, do utváření osobnosti, ovlivňuje jejich sociální status.“ Když byly utvořeny názory na možné projevy a příčiny psychické deprivace, mohly být vytvořeny koncepce o důsledcích psychické deprivace. (Koluchová, 1987. s. 19-20)
Velký vliv na toto formování měly i studie z doby před vlastním obdobím vědeckého studia. „Zprávy o divokých dětech, o dětech utajených, sociálně izolovaných duševně nemocnými nebo psychopatickými rodiči, u nichž došlo většinou ani při změně životního prostředí ke zlepšení, a v důsledku toho byly často pokládány za primárně intelektově poškozené. Tyto zprávy, kriticky hodnocené již na začátku 19. století Itardem, nebyly psány odborně a postrádaly vlastní pozorování autorů. Těmto dětem nebyla věnována žádná odborná péče, zůstávaly dále na nízké úrovni intelektové i sociální a tato skutečnost je zřejmě jedním ze zdrojů pojetí deprivace jako poškození ireparabilního.“
(Koluchová, 1987, s.20)
Ve 20. století bylo publikována spousta studií zabývající se sociálně izolovanými dětmi, „kterým byla věnována speciální péče a u kterých došlo ke značnému rozvoji.“ Mezi studiemi se nacházely i zvláštní případy, které např. studovaly děti, u kterých byl zaznamenán vzestup IQ, přičemž byly uzavřeny kvapné závěry o prohlášení za normálního. (Koluchová, 1987, s.20)

 

Typologie psychické deprivace


Deprivaci dělíme do několika skupin, na deprivaci motorickou, senzorickou, sociální a citovou.
Deprivace motorická spočívá v tom, že děti, které jsou postiženy touto deprivací, jsou mentálně velice rozvinuté. Jedná se převážně o pozdí školní věk, kdy se dítě dostává z převahy podnětů okolí. Deprivace senzorická se projevuje nedostatkem pocitů ze smyslového vnímání. Výsledkem této deprivace bývají většinou změny v chování, zejména rezignace. Deprivace sociální spočívá v tom, že lidé s deprivací nejsou v kontaktu s jinými osobami, se svými příbuznými, se známými, přáteli ani s žádnou jinou osobou. Deprivace citová úzce souvisí s deprivací sociální, jelikož hlavní význam deprivace citové spočívá v tom, že člověk nepřijde s druhými lidmi do styku, neví co je to přátelství, láska, pohlazení. Kvůli častým depresím a úzkostným stavům nemohou být tyto potřeby nikdy naplněny. (Langmeier, Matějček, 1974, s.223-253)

Poruchy chování


Poruchami chování se zabývá speciální pedagogika, která byla v České republice zformována významným českým profesorem, lékařem a pedagogem Milošem Novákem. Na myšlenky této významné osobnosti navázal Pavel Klíma, který se zabýval rovněž pojmem poruch chování. „Podobně jako Miloš Sovák vychází i on z pojetí poruchy chování jako negativní odchylky od normy a měří ji stupněm defektivity jako předpokládaným stupněm mravní narušenosti. Nižší celkovou narušenost označuje jako stupeň asociální, nejvyšší intenzita mravní narušenosti je pojata jako stupeň antisociální. Defektivita jako nový pojem, příznačný pro českou speciální pedagogiku (defektologii), je porucha chováni, která je následkem existence defektu, tj. v tomto případě poruchy chování, a ovlivňuje charakter celé osobnosti. Je výrazem toho, jak se postižený se svým defektem vyrovnává.“ Pokud hodnotíme poruchy chování, měli bychom se pohybovat v sociální sféře, měli bychom tedy uvažovat v sociálním kontextu. (Pokorná, 2002, s. 7-8)

Definice


Poruchy chování jsou charakterizovány jako „formy a projevy narušeného vztahu k výchově, především u sociálně narušené mládeže, ale i dalších kategorií defektní mládeže.“ Poruchy chování se dělí do tří skupin a to na poruchy disociální, asociální antisociální. Nejdůležitější je rozpoznání přechodu poruchy chování do defektu či do sociálního narušení. Z hlediska speciální pedagogiky jsou poruchy chování definovány jako „nápadné odchylky v chování, kdy jsou určitou dobu narušeny vztahy jedince ke společnosti.“ Definice, typy a formy poruch chování zkoumají nejrůznější vědní disciplíny, jako např. psychiatrie, patopsychologie, sociologie, právo, ale také samozřejmě speciální pedagogika. „Poruchy chování jsou specifickou poruchou vývoje socializace jedince, které tvoří prostor, do něhož je možno vřadit ty formy poruch chování, u nichž jsou obtíže při vrůstání do společenských vztahů a činností. Kromě toho mohou být poruchy sociální adaptace a komunikace sekundárním důsledkem některých neuróz, psychóz, oligofrenie, LMD a řady organických syndromů.“
(Kuja a kol., 1989, s.24)
Proces chování dítěte chápeme jako projev osobnosti, ale i vztahu k vrstevníkům a ostatním sociálním skupinám. V celém vývojovém období se vždy najde chování, které je problémové. Jedná se většinou o problémové chování spojené s krádeží, záškoláctvím či ubližování lidem a zvířatům. S ubližováním se setkáváme u dětí poměrně často, proto je pro stanovení problémového chování určující doba. (Hutyrová, 2006, s.11)
Chování člověka ve společnosti souvisí s kvalitou jeho duševního života. Některé poznatky o něm máme k dispozici, jiné zatím předpokládáme.“ Podle Johna Locka se dítě rodí na svět jako tabula rasa, neboli čistá nepopsaná deska. Podle Locka je dětem dána určitá genetická výbava dále vše závisí na jejich vývoji. U dětí mají velký vliv na jejich chování biologické faktory, ale také faktory vnější, jako je atmosféra, volný čas, ale i média. „je nutné mít na zřeteli, že změna v chování dítěte, která jeho okolí překvapí a není pro ni logické vysvětlení, může mít souvislost s jinými psychickými problémy, se zneužíváním návykových látek či jinými faktory.“ Pro stanovení poruchy je důležité si uvědomit kde a kdy poruchy vznikly. (Hutyrová, 2006, s.12)

Poruchy, podmíněné psychologicky, jsou shrnuty do několika skupin:


Porucha chování je projevem náhradního uspokojení při ztrátě, citové deprivaci nebo jde o vyjádření potřeb, které dítě jiným způsobem ve svém prostředí vyjádřit nemůže, často jde o potřebu pozornosti a uznání. Někdy je i výrazem hledání identity v dospívání. Smysl náhradního uspokojení je vždy nevědomý a děti své činy neumí často ani zdůvodnit. Mívají bohatou fantazii a současně bývají nezralé.

  • Porucha chování jako volání o pomoc. K náhlým poruchám chování dochází někdy u dětí v akutní tíživé situaci, dítě bývá často i silně úzkostné a depresivní. Dítě jedná jakoby v panice a důvod činu nezná a nedokáže ho vysvětlit, není to zaměřené na uspokojování vlastních potřeb. Bývá časté ve specifických situacích – např. v rodině, kdy do stávající rodiny přijde nový partner rodiče.
    • Porucha chování se vztahem k emoční deprivaci. Disociální chování dítěte tu nemá vztah k přímým traumatickým událostem ani emočním poruchám, ale především k dlouhodobé deprivaci dítěte v rodině nebo ústavním prostředí. Často se vyskytuje u dětí s ADHD, nebo specifickými poruchami učení.
    • Porucha chování na bázi disharmonického vývoje osobnosti. U tohoto tradičního diagnostického výrazu se zastavíme a pokusíme se do této problematiky nahlédnout podrobněji. Mezinárodní klasifikace ve své 10. revizi tento termín již nezná. (Hutyrová, 2006, s.13-14)

    Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) rozlišuje několik příznaků:
    1. agrese k lidem a ke zvířatům
    • často šikanuje, vyhrožuje nebo zastrašuje druhé
    • často začíná pranice,bitky
    • jako zbraň používá předměty, které mohou těžce zranit druhé (cihly, nože, lahve, sklo)
    • projevuje fyzickou agresi a hrubost k lidem
    • projevuje fyzickou agresi a hrubost ke zvířatům
    • krade způsobem, při které dochází ke střetu s obětí (loupežné přepadení, vydírání)
    • vynucuje si na druhém sexuální aktivitu

    2. destrukce majetku a vlastnictví
    • zakládá ohně se záměrem vážného poškození
    • ničí majetek druhých

    3. nepoctivosti nebo krádeže
    • vloupání do domů, budov a aut
    • časté lhaní – získání prospěchu, výhody, vyhnutí se povinnostem, závazkům
    • krádeže bez konfrontace s obětí

    4. násilné porušování pravidel
    • před 13. rokem věku opakovaně zůstává přes zákazy rodičů celé noci venku
    • utíká z domova, ačkoliv bydlí v domě rodičů nebo jejich zákonných zástupců (nejméně dvakrát) nebo se nevrací po dlouhou dobu
    • časté záškoláctví před 13. rokem věku
    (Hutyrová, 2006, s.15-16)

    Typy a formy
    Typy poruch chování
    Typy poruch se dělí podle různých kritérií do několika skupin. Jedním možným kritériem je dělení podle Hutyrové, která dělí poruchy chování v 10. revizi MKN na poruchy chování ve vztahu k rodině, nesocializovanou poruchu chování, socializovanou poruchu chování a poruchu opozičního vzdoru.
    • Porucha chování ve vztahu k rodině
    Zahrnuje disociální nebo agresivní chování, které je úplně nebo téměř úplně omezeno na domov a rodinu. Mohou to být krádeže, ničení věcí nebo majetku určitých členů rodiny, rozbíjení hraček, trhání oděvů, ničení nábytku a podobně.
    • Nesocializovaná porucha chování
    Přestupky, kterých se dítě dopouští, realizuje samo, není členem žádné skupiny či party. Chování zahrnuje výše uvedené charakteristiky, včetně tyranizování slabších, vydírání, násilností, výbuchy zlosti. Jedinec může mít výrazně narušené vztahy k ostatním dětem (izolace, odmítaný). Vztahy k dospělým mohou být někdy nepřátelské, jindy dobré, obvykle jim chybí důvěrnost. Porucha se projevuje ve všech situacích, nejvýrazněji však ve škole.
    • Socializovaná porucha chování
    Vyskytuje se u dětí a mladistvých, obvykle zapojených do skupin vrstevníků. Často, ale ne vždy, se skupina vrstevníků skládá z osob, které jsou zapojeny do delikventních nebo disociálnich aktivit. Skupinu obvykle charakterizuje přátelství, rituály, určitá struktura organizace. Časté bývají špatné vztahy k dospělým autoritám, ale k některým vybraným dospělým mohou být vztahy i dobré.
    • Porucha opozičního vzdoru
    Tato diagnóza by měla být použita u dětí mladších 10 let. Projevuje se jako negativistické, vzdorovité, nepřátelské nebo neposlušné chování vůči autoritě. V chování nepozorujeme žádné vážné projevy překračování sociálních norem nebo poškozování práv druhých lidí. Dítě často ztrácí náladu, hádá se s dospělými, bývá zlostné. Odmítá aktivně s dospělými spolupracovat a vyhovět požadavkům, bez zábran realizuje to, co jiní nedělají, svádí vinu na druhé, je přecitlivělé, podezřívavé.
    (Hutyrová, 2006, s.17-18)


Formy poruch chování


Možnou formou poruchy chování může být neadaptivní chování, které se dělí do několika skupin podle situací.
1. situace, obsahující nepřiměřené úkoly a požadavky
Při této situaci je specifický rozpor mezi tlakem situace a kvalitou požadavků. Následkem této situace může být vysoké vyčerpání spojené s únavou.

2. problémová situace
Při této situaci jsou zohledňovány struktury podmínek, v nichž jsou úkoly plněny. Situace jsou nové, přičemž člověk se musí snažit řešit stále nové problémy a situace, ale také se musí vyrovnat s novým způsobem života.

3. situace obsahující překážky
Při řešení problému musí člověk překonat překážky, nástrahy, které mu situace přináší. Tyto nástrahy mohou být povahy sociální, materiální nebo morální. Jsou zde rozlišovány dva hlavní typy překážek a to frustrace a deprivace.

4. konfliktní situace
Může se jednat o přibližně stejné, protichůdné síly. Konflikty mohou být vnitřní i vnější.

5. stresová situace
Stres je v podstatě celková odpověď organismu na nějaký silný podnět, impuls. Stres může být původu fyzikálního, chemického, biologického, psychologického nebo sociálního.
(Švarcová, 2002. s.26-28)

Specifickou a často se vyskytující formou poruchy chování je ADHD neboli hyperaktivita. „Znepokojené matky popisují své děti jako neklidné již od raného věku a mnohé dokonce tvrdí, že ještě než se narodily pohybovaly se v děloze podstatně více než jejich sourozenci. Jako batolata jsou k nezastavení a stále se někam ženou. Když začínají mluvit, žvatlají nepřetržitě jedno přes druhé, zkoušejí všechno, všude se cpou a nedají si pokoj. Zkrátka jsou to vyčerpávající děti. Rodiče je milují, ale oddechnou si, když je konečně uloží do postele. Neuvolní se však zcela: vědí, že dítě nebude spát dlouho, a jakmile se probudí, bude následovat další den plný starostí. Mnoho rodičů se snaží být k projevům dítěte tolerantní, protože si myslí, že hyperaktivita je průvodním znakem nadání a zvídavosti. Dělají maximum, aby vyhověli rostoucím požadavkům dítěte, snaží se zajistit dostatek podnětů, aby rozšířili jeho obzor a využili jeho potenciál. Jiní rodiče naopak uvádějí, že jejich děti jsou pomalé, letargické a často se oddávají dennímu snění. V batolivém věku si tiše hrají, takže rodiče často zapomenou na jejich přítomnost. Jsou to „hodné“ děti, se kterými nejsou problémy. Rodiče příliš neznepokojuje, když dítě na jejich podněty nereaguje. Připadá jim spokojené a jeho vyrovnanost vidí v tom, že si vystačí samo.“
Věra Pokorná uvádí výsledky výskytu hyperkinetické poruchy, která se vyskytuje u 3- 6 % populace, přičemž poměr chlapců vůči dívkám je 3:1. Podle amerických výzkumů vyplývá, že se hyperkinetické poruchy vyskytují u 9 % populace. Podle výzkumů prováděných v České republice vyplývá, že hyperkinetické poruchy se vyskytují u 2 až 12 % populace. (Pokorná, 2001,s.130)


ADHD bývá definováno jako vývojová porucha, která je přiměřená věku dítěte jeho stupněm pozornosti. „Deficity jsou evidentní v časném dětství a jsou pravděpodobně chronické. Ačkoliv se mohou zmírňovat s dozráváním CNS, přetrvávají v porovnání s jedinci běžné populace téhož věku, protože i jejich chování se vlivem dozrávání mění.“ Problémy a obtíže spojené s poruchou se projevují neudržením pravidel chování. (Kucharska, 2000)
Názor na ADHD vyjadřuje i Ivo Paclt, který se vyjadřuje k problematice sociálních faktorů, které ADHD ovlivňují. „S negativním socioekonomickým statutem rodiny se korelují následující sociálněpatologické charakteristiky: závažné psychiatrické onemocnění rodičů, rozvrácený domov, kriminalita rodičů, rodiny s velkým počtem dětí a nedostatečným materiálním a citovým zázemím. Jako významný faktor se mohou objevit i hlediska urbanistická (realizace volného času a místa ke hrám). Dále je zdůrazňován také vliv masmédií, zejména televize s častými agresivními tématy. Všechny tyto faktory jsou významné a nelze přesněji určit míru vlivu ve srovnání s jinými faktory stejného typu.“ Dále uvádí, že u dětí s poruchami chování se většinou vyskytuje zanedbání finančního zabezpečení, pozitivního ovlivňování, sledování problémů, řešení problémů a dodržování pravidel. (Paclt, 2007, s.145)

 

Struktura poruch chování – etopedické dělení


  1. a) poruchy chování z lékařského hlediska
    Podle lékařů neobjevují poruchy chován nejprve primárně u psychopatie, poté sekundárně u duševních onemocnění, kdy jsou chápány poruchy chování jako jev spojený s neurózou, psychózou, oligofrenií, apod. „Psychopatický vývoj osobnosti je obvykle sledován v procesu zvýrazňování psychopatických rysů osobnosti v prepubertě a pubertě. Jedná se tedy o formování psychopatické struktury osobnosti.“ Mezi psychické poruchy se řadí psychopatie, které se vyskytují u neharmonicky vyvinutých osobností. Rysy těchto osobností mohou být zvýrazněny, nebo na druhé straně potlačeny. „Vlivem takto utvářených vlastností charakteru se psychopati dostávají často do konfliktů se svým okolím, protože jejich chování bývá nápadné, podivínské a má asociální nebo antisociální prvky.“
    (Kuja a kol., 1989, s.26)
    Kuja a kol. uvádí několik typů psychopatů. První skupina je charakterizována oblastí emotivity a zde rozlišuje hypothymní psychopaty, hyperthymní psychopaty, cyklothymní psychopaty, hypersenzitivní psychopaty a citově chudé psychopaty. Druhou skupinu tvoří poruchy v oblasti volní sféry a zde rozlišuje psychopaty hypobulické, hyperbolické, volně astenické. Další skupinou jsou poruchy v oblasti myšlení a zde hovoří o psychopatech paranoidních, kverulantských a fanatických. Poslední skupino jsou pudoví psychopati, kteří se dále dělí na impulsivní psychopaty a sexuální psychopaty. (Kuja a kol., 1989, s.27-29)

    b) poruchy chování z hlediska psychologického
    V tomto případě se jedná zejména o osobnosti, u kterých je porušená harmonie zejména v sociální oblasti, přičemž tyto osobnosti mají sklony k antisociálnímu chování. Chování psychopata je tedy vždy v rozporu se společenskou normou. V rámci psychologického hlediska rozlišujeme opět několik typů psychopatií. Jedná se o typ neurastenický, hysteroidní, psychastenický, schizoidní a cykloidní. (Kuja a kol., 1989, s.29-30)

    c) poruchy chování z hlediska speciálně pedagogického
    V rámci speciální pedagogiky mluvíme o dětí o tzv. efektivitě, u které se určuje zejména škodlivost pro společnost. „Poruchami chování jsou ve speciální pedagogice všechny nápadné odchylky od chování průměrného dítěte nebo mladistvého. Těmito odchylkami, které mají dlouhodobý charakter, nebo se často opakují, na sebe jedince upozorňuje nejbližší okolí.“
    (Kuja a kol., 1989, s.31)


Disociální chování


U některých jedinců dochází k tomu, že nejsou schopni udržet sociální vztahy, které by byly v normě a jednají tedy nepřijatelným sociálním chováním. Výzkumy prokázaly, že u těchto jedinců chybí dostatek empatie, egoismus či uspokojování svých potřeb. K disociálním poruchám v dětství a dopívání řadíme přestupky proti školnímu řádu, vzdorovitost či nekázeň. (Švarcová, 2002,s.42)
Chování dětí, které způsobují problémy a chovají se neadekvátně, označujeme jako chování dificilní. „Tato obtížná adaptabilita se může projevovat buď v oblasti sociálního chování jako výchovné problémy nebo v oblasti vzdělávací jako výchovné obtíže. Tyto výchovné i výukové obtíže jsou často v mezích normy a provází v určitém období téměř všechny děti. Jejich příčiny mohou spočívat v endogenních i exogenních faktorech a závažnost takovýchto těžkostí spočívá v tom, že jsou potencionálními nositeli pozdějších závažných poruch, které ohrožují zdravý psychosomatický vývoj dítěte. Je tedy zřejmé, že delikventní jednání může být následkem poruch chování, které se nepodařilo výchovným působením odstranit.“ V případě disociálního jednání mluvíme jen o drobném porušování či překročení normy, přičemž tyto poruchy nemusí být dlouhodobé ani se nezhoršují.
(Kuja, Floder, 1989, s.35)
Možnou formou disociálního chování může být lež, ke které dochází při záměrném zkreslování situace, kdy se snaží jedinec snaží vyhnout povinnosti, nebo kdy se snaží někomu cíleně ublížit. Rozlišujeme pravou a nepravou lež. „O pravou lež se jedná tehdy, kdy dítě je již schopno rozlišit skutečnost, omyl od vědomého záměru. Vzpomínku od výplodu vlastní fantazie.“ Druhým typem je již zmíněná lež nepravá, někdy nazývána jako konfabulace. Tato lež se vyskytuje zejména u předškolních dětí, kdy se děti snaží o ztotožnění pravdivého a bájného věta. Předškolní děti využívají lež zpravidla proto, aby na sebe upoutali pozornost svých rodičů.
(Kuja, Floder, 1989, s.36)
Lhaní je vlastně únik ze situace, která je pro dítě nepříjemná. „Lež sama o sobě mívá spíše charakter zapírání – školních známek, poznámek, průšvihů. Dítě zapírá ve strachu před trestem, který sice není z hlediska dospělého nijak přísný, ale pro dítě je zahanbující, zraňující, ponižující. Nutné je mít při posuzování lhaní na zřeteli také vývojové hledisko – u předškolních dětí splývá svět reálný a fantazijní. Méně časté, ale o to závažnější, jsou lži se záměrem získat vlastní výhody nebo poškodit druhého člověka. Nelze je považovat za obranu v nouzi a bývají spojeny s dalšími negativními projevy a s osobnostními vlastnostmi. Jde o závažnější odchylku osobnostního vývoje a prognóza je horší. Lhaní také, na rozdíl od jiných poruch chování, je více vázáno na rodinné prostředí. Do smyšlenek se často promítají tajná přání svých dětí, vymýšlení může mít únikový ráz nebo také může být projevem neotřelé, bohaté a živé fantazie dětí.“ (Hutyrová, 2006, s.21-22)
Eva Švarcová lhaní dělí ještě do tří skupin a to na lež pravou, na lež bájnou a na lež destruktivní.
a) pravá lež
Charakterizuje ji úmysl použít lež a také to, že si dítě dobře uvědomuje nepravdivost svých tvrzení. Ve většině případů jde o obranný mechanismus, kdy se dítě snaží vyhnout potížím či získat nějakou výhodu. Někdy dítě lže aniž by mu to přineslo nějaký prospěch, čistě z určité nutkavé potřeby lhát. Má pocit, že výmysl bude působit atraktivněji.

b) bájná lež
Bájná lež je porucha chování, při níž jsou uspokojovány ty potřeby dítěte, které dítě nemá. Děti například vypráví o krásně prožitých prázdninách s prarodiči, přičemž toto vyprávění nemá co dočinění se skutečností. Jak již bylo uvedeno, děti někdy využívají lež k upoutání pozornosti na sebe.

c) destruktivní lež
Smyslem destruktivní lži je záměrné ublížení či poškození někoho druhého, přičemž toto jednání přispívá k prospěchu. Nejedná se o obranu v nouzi, nýbrž se často setkáváme s případy, kdy je lež spojena s osobnostními rysy a povahou, jako např. s nedostatkem empatie či agresivitou.
(Švarcová, 2002, s.43.)
Mezi další projev disociálního chování patří vzdorovitost, která je poruchou charakterizovanou odporem k výchově. U dětí se setkáváme s protesty, s neplněním úkolům, všeobecně se setkáváme s odporem k veškerým povinnostem. Řešení disociálního chování probíhá dvěma způsoby chování a to chováním pasivním a chováním aktivním. Pasivní chování je řešení pomocí izolace, aktivní chování děti řeší prostřednictvím verbálního či fyzického napadání. (Kuja, Floder, 1989, s.36.)
Posledním projevem disociálního chování je neukázněnost, která je spojena zejména se školo. „Projevují se jako odmítání vlivu autority. U jedinců, u kterých, vzhledem k jejich sociálnímu rozumovému vývinu jde o pouhé neuposlechnutí, či zanedbání pokynů, hovoříme tedy o neposlušnosti.“ Neukázněností jsou postiženy zejména děti, které zaujímají záporný postoj k autoritám, ale i pravidlům. (Kuja, Floder, 1989, s.37

Autorská práva

Provozovatelem a vlastníkem internetových stránek www. destkyusvit.cz je „ Dětský úsvit“ z.s.

PLNÉ ZNĚNÍ

DNE 19. 4. 2019 SE BABY KLUB RUŠÍ.🐰 ...

View on Facebook

Děkujeme firmě Nelan spol. s.r.o. Cheb, která nám neváhala podat pomocnou ruku a finančně podpořit naše úsilí.❤️ ...

View on Facebook