Příběhy Berušky Milušky
Určeno dětem raného, předškolního věku a mladšího školního věku.
Jedná se o příběhy vycházející z principů „Úmluvy o právech dítěte“. Viz. jednotlivé příběhy berušky Milušky, kdy každý díl je formou pohádkového příběhu vyjádřením jednoho z práv dětí.
Ústředním tématem příběhů je problematika citového pouta, péče, lásky, pocitu bezpečí, sebepojetí, sebeúcty, podpora vzájemné sounáležitosti a porozumění.
V jednotlivých příbězích jsou dětem přiblíženy pozitivním způsobem i „ taje přírody“. Děti jsou tak vedeny k lásce k přírodě a k respektu k ní. Publikace je doplněna básněmi, které oslavují krásu přírodu a podporují kladný vztah k ní.
Publikace má rovněž osvětovou a edukační linii, je zacílena na propagaci náhradní rodinné péče. Ráda by zvýšila povědomí o této problematice a oslovila potencionální zájemce o tuto formu pomoci dětem.
K „Příběhům“ budou vyrobeny i působivé kulisy tak aby se program dal realizovat i jako zážitkový, interaktivní program a to formou sociálního divadla.
Ukázka z knížky Příběhy Berušky Milušky:
Příběhy Berušky Milušky – 1. díl
Bylo krásné, slunné, voňavé ráno.V šechno živé se tetelilo štěstím a radostí. Sluníčko si rozespale zívlo a s úsměvem si začalo rozčesávat své hedvábné, dlouhé, zlaté vlasy, kterým lidé říkají paprsky. Bylo to moc pořádné sluníčko. Vědělo, že než půjde na oblohu, musí se líbit. Vždyť přeci přináší život, teplo a krásu všem tvorečkům na Zemi. Hezky se vykoupalo v ranní rose. A aby mělo úsměv zářící, vyčistilo si zoubky ranní mlhou.
Pak se zálibně prohlíželo na hladině malého rybníka, aby vidělo, jak moc mu to sluší. Vlnky rybníčka jen tiše zašeptaly: „Ách“ a zamávaly na sluníčko, jako že mu to móc a móc sluší. A protože to byly vlnky šprýmařky, hned také nabraly do kalíšku z lučního zvonečku pár kapek vody a vesele je šplouchly sluníčku do tvářiček. A sluníčko zvolalo překvapeně: „Brrr“. A pak udělalo hopla hej, vyhouplo se na modrou oblohu, aby už už mohlo rozdávat svou hřejivou náruč. Jak se tak jednoho dne sluníčko dívalo dolů na Zemi, vidělo, jak si spolu hrají děti, jak dovádí zvířátka, jak k sobě naklánějí kytičky svoje hlavičky, zkrátka vidělo, jak každý má někoho, jen ono je na té obloze samo, samo tinké, nemá nikoho, o koho by se mohlo starat a s láskou pečovat. A tak najednou pocítilo veliký smutek. Tak veliký, že se muselo jít vyplakat za veliký mrak, aby jej nikdo neviděl. A dole na Zemi se všichni divili, co že se to děje, že náhle začalo tolik pršet.
A to plakalo sluníčko. „Ach jo, já jsem tak nešťastné,“ plakalo a plakalo sluníčko. „Taková veliká obloha a já nemám nikoho, s kým bych si hrálo.“ A jak tak zamyšleně putuje po obloze, náhle zaslechne pláč. Takový slabounký, tenounký pláč. A tak se rychle skulilo z oblohy níž, aby se podívalo, kdo to tak naříká a pláče, kdo potřebuje pomoci. A tu náhle spatřilo, jak pod velikým lopuchovým listem pláče malé, malinkaté miminko. Je úplně samo, samotinké, opuštěné, bez rodičů.
Nemá nikoho, kdo by se o něj postaral. „Haló, haló,“ volá sluníčko. „Je tu někdo? Je tu nějaká maminka nebo tatínek? Neschází miminko někomu?“ Jenže žádná odpověď nepřichází. „Jejda, jejda,“ polekalo se sluníčko. „Musím rychle miminko zahřát, určitě má hlad a je mu zima.“ A tak opatrně, jemňounce vzalo malé miminko do svým dlouhých, teplých paprsků, aby se to mrně zahřálo. Houpalo je ve své ná ruči, až miminko, které bylo již v bezpečí a teple u sluníčka, přestalo plakat a usnulo. Sluníčko s láskou kolébalo miminko, až přišel večer. Sluníčko si obléklo noční košilku z červánků, lehlo si s miminkem do huňatého mraku, aby miminko mělo co nejlepší pohodlí a nic ho nebolelo. Strýček vítr foukal jemňounce miminku do tvářiček, ovíval mu čelíčko a mroukal spolu se sluníčkem miminku ukolébavky. Miminko se začalo ve spánku krásně usmívat. A sluníčko vědělo, že už není na světě samo a že se stane malému miminku maminkou i tatínkem. Protože každé miminko potřebuje mít někoho, kdo jej bude mít rád, bude oněj pečovat a bude ho chránit. A jak to bylo dál?
O tom zase až příště…
Příběhy Berušky Milušky – 2. díl
„Kykyryký…, Kykyryký…,“ kokrhal to ráno kohout Emil ostošest a hlasitě budil Sluníčko, které si ještě rozespale otíralo očička. „Dobré jitro, Emile,“ švitořili vrabci na střeše a holoubci jen spokojeně zavrkali jako že prima. A Sluníčko se usmálo jak nejlépe umělo z té modravé nebeské výšky. Zářilo mnohem víc než kdy jindy, to samou radostí, že se neprobouzí samo. Miminko ještě spinkalo, mělo očka zavřená a ze sna se usmívalo. A protože spánek je důležitý pro takhle malá miminka, protože spánek dává sílu, Sluníčko vzalo miminko jen lehounce, lehoulince do náručí jako pírko a potichu, aby jej nevzbudilo, zašimralo svými paprsky kytičky, ptáčky a zvířátka, zkrátka pošimralo všechny své kamarády dole na Zemi a zašeptalo láskyplně: „Podívejte se všichni co mám!“ A kytičky, ptáčci i broučkové zvědavě otáčeli své hlavičky, aby se podívali, co že to sluníčko má a proč je tak moc šťastné.
„Jé, to je ale krásné miminko,“ volali jeden přes druhého jako o závod „Půjč nám ho, sluníčko, půjč nám ho prosím, ať si ho také pochováme,“ žadonili. „To nejde,“ řeklo Sluníčko. „Je ještě moc maličkaté“. A bylo štěstím celé bez sebe, že se miminko všem tolik líbí. Ale to už i miminko otevíralo svá očka a zvědavě se rozhlíželo kolem. A vidělo, jak jej mají všichni rádi, a tak tleskalo malinkýma ručičkama a bylo šťastné, že už není samo, že bude mít za maminku a tatínka, kteří ho nechtěli, Sluníčko a že je to moc fajn a prima. Kytičky hned nakláněly své hlavičky, aby daly miminku napít sladkého, květinového nektárku a soupeřily o to, která má největší vůni a provoní peřinku malému miminku nejvíce. A tu se objevila i moudrá vážka Bláža, která procestovala celý svět.
A jak slyšela o nalezení miminka, přispěchala se podívat také. Vážka Bláža nosila veliké brýle, které jí všichni záviděli, protože díky nim všechno moc dobře viděla a přečetla mnoho knížek a byla tuze chytrá. Všichni si chodili k vážce Bláže pro radu a pomoc, protože věděli, že kdo čte, hodně ví a může i hodně pomoci druhým. „Ale vždyť je to malá beruška,“ zvolala překvapeně vážka Bláža, která díky svým velikým brýlím viděla víc než ostatní a také mnoho znala. Proto ihned poznala berušku podle červených krovek. „Ale co to má za černé tečky na sobě,“ podivila se Bláža zároveň. Malá beruška totiž měla na svých červených krovkách sedm černých teček.
To od toho, jak ji svými horkými paprsky bralo Sluníčko do náruče a udělalo tak berušce svým teplem sedm teček na krovkách. „Tak,“ řekla Bláža. „Budeme jí říkat beruška sedmitečná.“ A protože ji našlo Sluníčko, můžeme jí říkat i Sluníčko sedmitečné, protože má tečky od Sluníčka.“ „Ano, ano,“ volali všichni radostně. „Ať žije beruška! Ať žije Sluníčko.“ „A já navrhuji, aby měla i své jméno,“ řekl červotoč Víťa. „Vždyť přeci každý se nějak jmenujeme.“ „ To je pravda,“ souhlasili všichni. „A protože je tak moc milá, aby se jmenovala Miluška,“ řekl dále červotoč Víťa. „Ano, ano,“ vesele souhlasila i ostatní zvířátka. „To je krásné jméno. “A tu už na celou slávu dorazila i pilná včelička Sonička, která měla malou kavárničku pod jahodiním, kde pekla sladké, medové koláčky. Sonička pohladila láskyplně malou Milušku a navrhla, aby všichni společně oslavili nalezení Milušky u ní v kavárničce. Nikdo se nenechal dlouho pobízet, a tak za chvíli už všichni hodovali a pochutnávali si na čerstvých medových koláčcích. Cvrčkové k tomu hráli na housličky, čmeláčci na basu a komáři na flétničky. Radovali se, zpívali a tancovali až do bílého rána.