Publikace

Nabídka edukačně osvětových publikací:

Jako výraz poděkování za případnou finanční podporu  na rozvoj činnosti „Dětského úsvitu“ z.s. obdržíte od nás jednu z nabízených publikací zdarma – dle vlastního výběru

Přispět můžete na konto: 284282387/0300

Předem děkujeme!

Ne každé dítě prožije dětství jako báječné, bezpečné, radostné a šťastné. Prožitky z dětství nás utvářejí a neseme si je sebou celý život. Dětský smutek a emoční zranění pak mohou mít mnoho podob. Některá zranění se hojí rychle, některá se zahojí až léty. Lék na ně je přijetí, láska, pochopení.

Děkujeme všem, kterým není dětské trápení lhostejné, neváhají podat pomocnou ruku, nabídnout vřelou náruč a přijetí.

Soubory publikací jsou plné příběhů zaměřujících se na děti, které z nějakých důvodů nemohou žít se svými biologickými rodiči, nebo se vyrovnávají s nějakým handicapem……

Hovořit o podobných problémech s malým dítětem je těžké. A k tomu mají napomáhat příběhy, které přiblíží dítěti svět takový, jaký je: hezký, různorodý, občas ale také trochu zlý a nepříjemný.

V pohádkách vždy vítězí dobro v boji proti zlu. I příběhy mají své hrdiny, které mají dětem ukázat, že i jejich život, který se zpočátku může jevit jako nelehký, se může změnit.


Cílem příběhů je pěstovat v dětech ohleduplnost k druhým, kdy každé dítě po přečtení může pocítit, jaké to je, když se člověk chová se soucitem ke svému okolí, jak se mění on sám ve šťastnou bytost a jak se mění i reakce okolí.


Tým Dětského úsvitu.

Příběhy Berušky Milušky

Určeno dětem raného, předškolního věku a mladšího školního věku.

Jedná se o příběhy vycházející z principů „Úmluvy o právech dítěte“. Viz. jednotlivé příběhy berušky Milušky, kdy každý díl je formou pohádkového příběhu vyjádřením jednoho z práv dětí.

Ústředním tématem příběhů je problematika citového pouta, péče, lásky, pocitu bezpečí, sebepojetí, sebeúcty, podpora vzájemné sounáležitosti a porozumění.

V jednotlivých příbězích jsou dětem přiblíženy pozitivním způsobem i „ taje přírody“. Děti jsou tak vedeny k lásce k přírodě a k respektu k ní. Publikace je doplněna básněmi, které oslavují krásu přírodu a podporují kladný vztah k ní.

Publikace má rovněž osvětovou a edukační linii, je zacílena na propagaci náhradní rodinné péče. Ráda by zvýšila povědomí o této problematice a oslovila potencionální zájemce o tuto formu pomoci dětem.

K „Příběhům“ budou vyrobeny i působivé kulisy tak aby se program dal realizovat i jako zážitkový, interaktivní program a to formou sociálního divadla.

Ukázka z knížky Příběhy Berušky Milušky:

Příběhy Berušky Milušky – 1. díl

Bylo krásné, slunné, voňavé ráno.V šechno živé se tetelilo štěstím a radostí. Sluníčko si rozespale zívlo a s úsměvem si začalo rozčesávat své hedvábné, dlouhé, zlaté vlasy, kterým lidé říkají paprsky. Bylo to moc pořádné sluníčko. Vědělo, že než půjde na oblohu, musí se líbit. Vždyť přeci přináší život, teplo a krásu všem tvorečkům na Zemi. Hezky se vykoupalo v ranní rose. A aby mělo úsměv zářící, vyčistilo si zoubky ranní mlhou.

Pak se zálibně prohlíželo na hladině malého rybníka, aby vidělo, jak moc mu to sluší. Vlnky rybníčka jen tiše zašeptaly: „Ách“ a zamávaly na sluníčko, jako že mu to móc a móc sluší. A protože to byly vlnky šprýmařky, hned také nabraly do kalíšku z lučního zvonečku pár kapek vody a vesele je šplouchly sluníčku do tvářiček. A sluníčko zvolalo překvapeně: „Brrr“. A pak udělalo hopla hej, vyhouplo se na modrou oblohu, aby už už mohlo rozdávat svou hřejivou náruč. Jak se tak jednoho dne sluníčko dívalo dolů na Zemi, vidělo, jak si spolu hrají děti, jak dovádí zvířátka, jak k sobě naklánějí kytičky svoje hlavičky, zkrátka vidělo, jak každý má někoho, jen ono je na té obloze samo, samo tinké, nemá nikoho, o koho by se mohlo starat a s láskou pečovat. A tak najednou pocítilo veliký smutek. Tak veliký, že se muselo jít vyplakat za veliký mrak, aby jej nikdo neviděl. A dole na Zemi se všichni divili, co že se to děje, že náhle začalo tolik pršet.

A to plakalo sluníčko. „Ach jo, já jsem tak nešťastné,“ plakalo a plakalo sluníčko. „Taková veliká obloha a já nemám nikoho, s kým bych si hrálo.“ A jak tak zamyšleně putuje po obloze, náhle zaslechne pláč. Takový slabounký, tenounký pláč. A tak se rychle skulilo z oblohy níž, aby se podívalo, kdo to tak naříká a pláče, kdo potřebuje pomoci. A tu náhle spatřilo, jak pod velikým lopuchovým listem pláče malé, malinkaté miminko. Je úplně samo, samotinké, opuštěné, bez rodičů.

Nemá nikoho, kdo by se o něj postaral. „Haló, haló,“ volá sluníčko. „Je tu někdo? Je tu nějaká maminka nebo tatínek? Neschází miminko někomu?“ Jenže žádná odpověď nepřichází. „Jejda, jejda,“ polekalo se sluníčko. „Musím rychle miminko zahřát, určitě má hlad a je mu zima.“ A tak opatrně, jemňounce vzalo malé miminko do svým dlouhých, teplých paprsků, aby se to mrně zahřálo. Houpalo je ve své ná ruči, až miminko, které bylo již v bezpečí a teple u sluníčka, přestalo plakat a usnulo. Sluníčko s láskou kolébalo miminko, až přišel večer. Sluníčko si obléklo noční košilku z červánků, lehlo si s miminkem do huňatého mraku, aby miminko mělo co nejlepší pohodlí a nic ho nebolelo. Strýček vítr foukal jemňounce miminku do tvářiček, ovíval mu čelíčko a mroukal spolu se sluníčkem miminku ukolébavky. Miminko se začalo ve spánku krásně usmívat. A sluníčko vědělo, že už není na světě samo a že se stane malému miminku maminkou i tatínkem. Protože každé miminko potřebuje mít někoho, kdo jej bude mít rád, bude oněj pečovat a bude ho chránit. A jak to bylo dál?

O tom zase až příště…

Příběhy Berušky Milušky – 2. díl

„Kykyryký…, Kykyryký…,“ kokrhal to ráno kohout Emil ostošest a hlasitě budil Sluníčko, které si ještě rozespale otíralo očička. „Dobré jitro, Emile,“ švitořili vrabci na střeše a holoubci jen spokojeně zavrkali jako že prima. A Sluníčko se usmálo jak nejlépe umělo z té modravé nebeské výšky. Zářilo mnohem víc než kdy jindy, to samou radostí, že se neprobouzí samo. Miminko ještě spinkalo, mělo očka zavřená a ze sna se usmívalo. A protože spánek je důležitý pro takhle malá miminka, protože spánek dává sílu, Sluníčko vzalo miminko jen lehounce, lehoulince do náručí jako pírko a potichu, aby jej nevzbudilo, zašimralo svými paprsky kytičky, ptáčky a zvířátka, zkrátka pošimralo všechny své kamarády dole na Zemi a zašeptalo láskyplně: „Podívejte se všichni co mám!“ A kytičky, ptáčci i broučkové zvědavě otáčeli své hlavičky, aby se podívali, co že to sluníčko má a proč je tak moc šťastné.

„Jé, to je ale krásné miminko,“ volali jeden přes druhého jako o závod „Půjč nám ho, sluníčko, půjč nám ho prosím, ať si ho také pochováme,“ žadonili. „To nejde,“ řeklo Sluníčko. „Je ještě moc maličkaté“. A bylo štěstím celé bez sebe, že se miminko všem tolik líbí. Ale to už i miminko otevíralo svá očka a zvědavě se rozhlíželo kolem. A vidělo, jak jej mají všichni rádi, a tak tleskalo malinkýma ručičkama a bylo šťastné, že už není samo, že bude mít za maminku a tatínka, kteří ho nechtěli, Sluníčko a že je to moc fajn a prima. Kytičky hned nakláněly své hlavičky, aby daly miminku napít sladkého, květinového nektárku a soupeřily o to, která má největší vůni a provoní peřinku malému miminku nejvíce. A tu se objevila i moudrá vážka Bláža, která procestovala celý svět.

A jak slyšela o nalezení miminka, přispěchala se podívat také. Vážka Bláža nosila veliké brýle, které jí všichni záviděli, protože díky nim všechno moc dobře viděla a přečetla mnoho knížek a byla tuze chytrá. Všichni si chodili k vážce Bláže pro radu a pomoc, protože věděli, že kdo čte, hodně ví a může i hodně pomoci druhým. „Ale vždyť je to malá beruška,“ zvolala překvapeně vážka Bláža, která díky svým velikým brýlím viděla víc než ostatní a také mnoho znala. Proto ihned poznala berušku podle červených krovek. „Ale co to má za černé tečky na sobě,“ podivila se Bláža zároveň. Malá beruška totiž měla na svých červených krovkách sedm černých teček.

To od toho, jak ji svými horkými paprsky bralo Sluníčko do náruče a udělalo tak berušce svým teplem sedm teček na krovkách. „Tak,“ řekla Bláža. „Budeme jí říkat beruška sedmitečná.“ A protože ji našlo Sluníčko, můžeme jí říkat i Sluníčko sedmitečné, protože má tečky od Sluníčka.“ „Ano, ano,“ volali všichni radostně. „Ať žije beruška! Ať žije Sluníčko.“ „A já navrhuji, aby měla i své jméno,“ řekl červotoč Víťa. „Vždyť přeci každý se nějak jmenujeme.“ „ To je pravda,“ souhlasili všichni. „A protože je tak moc milá, aby se jmenovala Miluška,“ řekl dále červotoč Víťa. „Ano, ano,“ vesele souhlasila i ostatní zvířátka. „To je krásné jméno. “A tu už na celou slávu dorazila i pilná včelička Sonička, která měla malou kavárničku pod jahodiním, kde pekla sladké, medové koláčky. Sonička pohladila láskyplně malou Milušku a navrhla, aby všichni společně oslavili nalezení Milušky u ní v kavárničce. Nikdo se nenechal dlouho pobízet, a tak za chvíli už všichni hodovali a pochutnávali si na čerstvých medových koláčcích. Cvrčkové k tomu hráli na housličky, čmeláčci na basu a komáři na flétničky. Radovali se, zpívali a tancovali až do bílého rána.

Violka a cesta za Duhou

Kniha pracuje se sociálním stigmatem dítěte, s etiketizací a jeho odmítáním dětským kolektivem. Citlivou formou je zde nahlédnuto do tíživých emočních prožitků tohoto dítěte a je zde nabídnuta cesta, jak s těmito emocemi konstruktivně pracovat s cílem přijetí dítěte sebe samým i okolím.

Ukázka z knížky Violka a cesta za Duhou:

Síla citového pouta

Kniha pojednává o vzniku a vývoji citového pouta a jeho významu pro zdravý rozvoj osobnosti každého člověka. Zaměřuje se 4 druhy citové vazby a adaptační mechanismy. Součástí knihy jsou kazuistiky, které ilustrují na jednotlivých příbězích konkrétní podobu těchto vazeb.

Ukázka z knihy Síla citového pouta:

Deprivované děti

Pokud, je dítě vychováno v náhradním prostředí ústavů, dochází k nedostatečnému nebo žádnému naplňování těchto potřeb, jejímž vyústěním je deprivace. Deprivované děti žijí v dospělosti často bez vzájemných pozitivních vztahů s ostatními lidmi, aniž si uvědomují svoji oploštělou emocionalitu. Vývoj jejich řeči a intelektu bývá opožděný, značně velké problémy mívají v sociální komunikaci. Nezřídka dochází posléze k tomu, že žijí v rozporu se zákonem. V současné době vedle klasické deprivace dětí přibývá případů subdeprivace, tedy zhoršeného vývoje dítěte, které sice vyrůstá v rodině, ale za špatných podmínek. Nejčastěji se jedná o emoční selhání, rodiče nemají dostatek času na své děti, místo sebe jim dávají hmotné dary.

Následky subdeprivace jsou oproti klasické deprivaci sice méně výrazné, ale ohrožují poměrně velkou část populace. V kombinaci s jinými nepříznivými podmínkami mohou vyvolat stejně ničivé důsledky.

Potřeba funkční rodinyZákladním nezpochybnitelným a důležitým faktem je, že se dítě narodí úplně bezmocné a dlouhou dobu je odkázané na láskyplnou péči, výchovu dospělých blízkých lidí v prostředí rodiny. Podle všech vědeckých poznatků i lidských zkušeností je zřejmé, že tak složitá bytost, jako je člověk, potřebuje velmi dlouhou dobu (asi 25 let) k tomu, aby se její mozek vyvinul a naučil správně zvládat myšlení, emoce, sociální integraci a vše další nutné pro pozitivní, nezávislý, šťastný život dospělého člověka ve společnosti. Dítě tyto schopnosti získává prostřednictvím blízkého kontaktu s dospělým člověkem a neustálou správnou interakcí s ním. Pouto mezi ním a rodičem (či blízkým pečovatelem) mu pomůže vše zvládnout a správně dospět. Nic lepšího než vlastní dobrá rodina pro dítě není.

Lapálie Myší rodiny

Publikace je věnována problematice „vězení“, a to nejen ve smyslu faktického výkonu trestu, ale především z pohledu „vnitřního žaláře“, ve kterém se ocitají děti.  Publikace nabízí i podnětné metodické listy pro přímou práci s dítětem.

Ukázka z knihy Lapálie myší rodiny:

Pokračování příběhu myšek…Jednoho dne se však přihodilo něco moc a moc špatného. Táta Emil cítil silnou, úžasnou vůni pečených koláčků z kuchyně v domečku u lidí. Ačkoliv věděl, že nemá do domečku chodit a brát lidem, kteří tam bydleli jídlo, protože brát cizí věci a krást jídlo druhým se nemá, nevydržel to a potají se do domečku vloudil.

Ale ouha. V domečku měli na myši nastraženy pasti, takové malé pasti, které vypadali jako vězení a také vězením byly. A táta myšák, jak chvátal, tak si té pasti nevšiml, vběhl do ní a ona udělala: „ Klap“ a táta myšák byl uvězněn.

   Marně na něj maminka a děti celý večer a noc čekali, ten večer a ani v dalších dnech se táta myšák nevrátil.

Maminka ani nepočítala, kolik slz uronila. Co teď? Co si sama s dětmi počne? Jak je všechny uživí? Smutno bylo i dětem.  Vzájemně se však utěšovaly, že se určitě táta jednoho dne vrátí,

nepřestaly doufat.

Ve škole se ostatní myšky dvojčat i Františka ptaly, kde že mají tatínka a děti nechtěly říci pravdu, styděly se. A co vy děti? Jak byste se zachovaly vy? Jak by se myšky měly zachovat?

  • Měly říci děti říci pravdu?
  • Nebo měly lhát?
  • Co byste myškám poradily?

Toto téma je dosti citlivé, je dobré rozebrat s dětmi, jak by se v podobné cituaci cítily, jak by se zachovaly, co si tom myslí.

   Nejhůře na tom byl malý myšák František. Ten se trápil tak moc, až z toho onemocněl. Nechtěl vůbec chodit ven a už vůbec ne do školy, mezi ostatní děti. Vymlouval se na to, že ho bolí bříško a hlavička, a ani už neměl tolik chuť na sladkosti. Pořád žil ve vzpomínkách na tátu myšáka. Také přemýšlel, jak by ho mohl zachránit, ale do domečku se bál jít. Co když někde čeký past – vězení i na něho?

   Často se také maminky ptal, proč lidé nemají myšky rádi. Proč na tatínka nastražily pastičku?

   Maminka malému Františkovi vysvětlovala, že lidé se myšek bojí, protože myšky mají moc malých myšek, a aby je uživily, tak některé myšky kradou potají lidem jídlo, a proto je lidé nemají rády. A také proto, že myšky mají své obydlíčka v myších dírách, lidé se bojí, že mají myšky různé nemoci a tak je ze svých domečků vyhánějí a posílají na ně kočky.

   A jak to, ptal se malý František, že některé myšky lidé chovají a vůbec jim nevadí? Myslel tím bílé myšky. Maminka mu opět trpělivě vysvětlila, že bílé myšky lidem nevadí, ale oni jsou myšky šedé a to je něco jiného. Jak jiného? Ptal se František. Copak jsme jiné myšky jen proto, že máme šedivý kožíšek? A hned maminku prosil, aby mu upletla bílý kožíšek, že pak bude vypadat jako bílá myška a lidé mu neublíží.

   Maminka se na takové nápady nejdříve tvářila shovívavě, ale když František nedal pokoj a neustále vyžadoval bílý kožíšek, aby se cítil být „ lepší“ myškou, moc se rozzlobila.

„Ty jsi krásná, šedá myška“ řekla rázně maminka.  „Narodil ses z lásky a nejsi o nic horší než myška bílá, to si pamatuj. Jsi takový, jaký jsi, a buď rád tím, kým jsi a nechtěj být někým jiným. Už to nikdy neříkej, moc mi to ubližuje“, vzdychla maminka nakonec.   Když František viděl, jak je z toho maminka smutná, časem přestal přemýšlet o tom, že by chtěl být jinou myškou. Začal přemýšlet o slovech maminky a přišel na to, že být šedou myškou je fajn, a že to vůbec neznamená, že je něčím horší. Začal mít rád svoji barvu kožíšku a tím, že se začal mít rád, se z něj postupně stal skvělý myší kluk, kterého měl každý rád.

Autorská práva

Provozovatelem a vlastníkem internetových stránek www. destkyusvit.cz je „ Dětský úsvit“ z.s.

PLNÉ ZNĚNÍ

DNE 19. 4. 2019 SE BABY KLUB RUŠÍ.🐰 ...

View on Facebook

Děkujeme firmě Nelan spol. s.r.o. Cheb, která nám neváhala podat pomocnou ruku a finančně podpořit naše úsilí.❤️ ...

View on Facebook