Můj život s autistou
Mé těhotenství se třetím dítětem bylo plné stresu a smutku. Táta další dítě nechtěl a dokázal nám to dát pěkně najevo. Porod byl přirozený syn se narodil, měl 4000g a pořád hlad. Málo spal a do roka a půl se budil po hodině a půl hlady. Vše bylo vcelku běžné, první známky toho že je syn jiný se ukazovali až později, nechtěl se mazlit, tulit, neměl rád doteky. Přičítala jsem to složitému těhotenství i tomu že měl dvě starší sestry a ty si s něj někdy dělaly panenku na hraní.
Kolem 4 let se začalo intenzivně řešit, proč nemluví, ne že by nemohl, jen nechtěl. Taky bylo výrazný, že v té době neměl žádný strach. Klidně kamkoliv odešel, nepotřeboval společnost ani péči druhých. Jeho uzavřenost se začala stávat viditelnou. Skoro nikdy si nehrál s ostatními dětmi, a když tak opravdu jen velmi opatrně. Byl hodně vybíravý v jídle, v podstatě žil jen na mléku, jogurtech a tvarohu. Výrazné bylo jeho odmítání… trucovitost.
Když konečně začal mluvit, mluvil jen to nejdůležitější a ještě používal nezvyklá staročeská slovy a výrazy, které mohl těžko někde slyšet. Už skoro od počátku do toho míchal angličtinu, kterou odposlouchal z televize a počítače a záhadným způsobem se ji naučil.
Blížila se škola a s ní kolotoč psychologů a nakonec i psychiatra. Diagnóza zněla ADHD. Věčné stížnosti na nespolupráci, věčné rady jak mám svého syna motivovat k větším úspěchům a touha po poznání. Nic nepomáhalo, že jsem se snažila vysvětlit, že po ničem netouží. Že svůj život uzavírá do světa her na počítači. Mnohokrát jsem slyšela jak je to nezdravé a jak mu to škodí. Kdybyste ho však viděli, jak se dokáže uvolnit, smát se a radovat ve svém světě, možná byste pochopili, že jsem dost pochybovala o té správné cestě pro mé dítě z úst zasvěcených.
Některé rady jsem však využila.
Naučila jsem ho řádu a sebe jsem učila být důsledná. To fungovalo. Já sama žiju bez klasického řádu a mudrovala jsem jak ho dát synovi. Až jsem na to přišla. Povinnosti. Vysypávat smetí, uklízet pokoj, vyndávat myšku a nákup z tašek. Alespoň věděl kde co je a nic nehledal.
Mezitím jsme se odstěhovali se synem 200 km daleko od táty a jeho sester. Možná i díky jeho výjimečnosti jsme to zvládli. Už od druhé třídy zvládl v novém městě chodit sám do školy. Aklimatizovat se na nové prostředí. Jeho svět ho provázel a to co se dělo kolem něj ho tak moc nezatěžovalo. Dokonce to chvíli vypadalo, že bude mít i kamaráda. Jednoho dne však prohlásil, že už ho nechce vidět a další pokusy o socializaci tím úplně ukončil.
Co nemá opravdu rád je škola, moc lidí moc křiku a stresu. Nemá rád děti a hlavně malé holčičky, které se kolem něj motají a dorážejí na něj. Jeho záchvaty vzteku se minimalizovali. I když se občas ukáží, tak to stojí za to. V tu chvíli je lepší se nepřibližovat, jen trpělivě čekat poblíž, být blízko ale přitom dost daleko, aby neměl pocit tlaku.
Poslední vyšetření znělo jasně…Vysokofunkční autismus.
A dodána otázka…“Kdo a kdy vám dělal poslední vyšetření? Je to jasná diagnóza, není možné, že by to dřív nepoznali.“
Dnes je mému synovi skoro 12 let. Prošli jsme cestou, kde jsme se oba hodně naučili.
Začíná mi konečně vyprávět, co zažil, vypráví, snaží se i přes nedostatečnou slovní zásobu kterou začal teprve rozvíjet. Začíná se ptát na význam slov, občas se podaří a sám má potřebu dotyku. Přijde, píchne prstem, polochtá. Pokouší se o vtipy. Experimentuje…Občas z něj padají perly…názory a pocity, který neumí vyjádřit ani dospělý. Ukázal mi, jak je přirozené vnímat svět tady a teď. Naučil mě žít jinak a moc mu za to děkuji.