Příběh paní Zuzany
Povídání s pěstounkou
Kdybych mohla vrátit čas, rozhodla bych se stejně
Paní Zuzana žije v rodinném domku v Lubech, s manželem a již dospělým synem Oldou (28 let), který je pro zdravotní potíže v ID. Paní Zuzanka vzpomíná, že k dětem měla hezký vztah snad odjakživa. Jako nejstarší ze tří sester se jim hodně věnovala, hrála si s nimi, pomáhala jim. Později s manželem se hodně věnovali dalším dětem v rybářském kroužku, kde se oba hodně angažovali, často u nich i přespávaly děti jejich kamarádů. „Místo, abych si u kávy povídala s dospělými, hrála jsem si s drobotinou. Vymýšlela pro ně různé hry, vyprávěla jsem jim různé příběhy, dováděla. Bavilo mne to—a pořád baví.“
Prvním dítětem, které přišlo do rodiny byla její vlastní neteř Tína. Její maminka si s výchovou rady nevěděla, a tak Tínka u nich vyrůstala ještě mnohem dřív, nežli ji jako třináctiletou dostali svěřenou do pěstounské péče. To bylo někdy v roce 2007.
Pak manžel jednou po televizních zprávách, kde se hovořilo o tom, že se připravuje postupné rušení dětských domovů, kdy by se opuštěné děti měly dostávat do pěstounských rodin a že se tedy hledají vhodné rodiny, řekl: „Co říkáš, nezkusili bychom to znovu? Místo máme, Tína zletí, už se od nás brzo odstěhuje, …“ Neváhala ani chvíli.
Oslovili sociální pracovnici, podali si žádost. Chtěli sourozence už proto, že věděli, že pro sourozenecké skupiny se pěstouni hledají obtížněji a nelíbilo se jim, když se děti „dělily“. To se psal leden roku 2012.
Celý následující kalendářní rok pak procházeli nezbytnými přípravami a školeními organizovanými Krajským úřadem pro budoucí pěstouny. V lednu 2013 získali potřebné„papíry“, a již v únoru jim telefonovali, že v Klenčí pod Čerchovem jsou v Zařízeni Robinson pro děti vyžadující okamžitou tou pomoc dva bráškové, 3,5 letý Pavlík a 8 letý Vašík. Nejdříve za nimi byli několikrát na návštěvě, pak si je vzali k sobě na víkend… a vzájemně si „padli do oka“. Hned si s manželem kluky oblíbili, výborně je přijali také jejich biologický syn Oldík i Tína. A kluci se už taky nechtěli vrátit. Vašík vždycky počítal na prstících, jak dlouho to bude trvat, než zase budou moci přijet do Lubů, a natrvalo. Dočkal se brzy, už 23. března si kluky přivezli a zařídili, aby Vašík už mohl začít v Lubech navštěvovat školu. Ještě dříve, nežli kluky získali do PP i soudně, už žili v jejich rodině, jako by tam odjakživa patřili.
Tína zletila, osamostatnila se, dostala městský byt v Lubech a odstěhovala se. Zůstávají sice dál v úzkém kontaktu, ale v domku se uvolnil její pokojík…
Ani tentokrát se s manželem dlouho nerozmýšleli. Jediné, na čem „trvali“ bylo, že chtějí do pěstounské péče děvčátka.
V prosinci 2015 si o děti znovu zažádali, a 15. července 2016 se byli poprvé v Krajském dětském domově pro děti do 3 let v Karlových Varech podívat na dvě holčičky, sestry Vlastičku a Kačenku. Jedné už byly skoro čtyři, druhé necelé 3 roky.
Děvčátka jim byla soudně svěřena do pěstounské péče. Od té doby jsou již Vlastička i Kačenka také nedílnými součástmi rodiny a stejně jako Pavlík s Vašíkem, i ony tuto rodinu přijaly za svou, stejně jako ona je. „Oldík“, popisuje radostně paní Zuzanka, „stále tvrdí, že by mu už nikdy nepřišlo na mysl, že ti čtyři, a taky Tínka, nejsou jeho vlastní sourozenci…“ A co se týče dětí samotných, pak i ony si spolu rozumějí, a třeba se někdy jako všichni sourozenci i v běžných rodinách poškorpí, mají se rády.
Totéž platí i o mamince paní Zuzany. Žije sice v Německu, ale kdykoli je třeba, za dětmi přijede a ony se vždycky na babičku moc těší.
A nejhezčí na to všem je, že v rodinném domku v Lubech se všemi ještě bydlí LÁSKA.
Paní Zuzanko, je to všechno moc pěkné, ale protože každá mince má dvě strany, tak bych se přece jen ještě zeptala, zda také máte nějaké problémy?
To víte, že i problémy jsou, ale naštěstí jich není tolik, aby vyvážily to, co nám pěstounská péče a soužití s dětmi dávají.
Asi největším problémem je, že nemáme jako pěstouni taková práva jako biologičtí rodiče, kteří stále mají rodičovskou odpovědnost a jsou těmi, kdo v zásadních záležitostech mají stále hlavní slovo. O vše, ať se to týká lékařských vyšetření, školního vzdělávání, vydávání dokladů a cest do zahraničí, ale i třeba o zveřejňování fotografií dětí… ve všech těchto i jiných případech musíme žádat o jejich souhlas. Mají také právo se s dětmi vídat, navštěvovat je. Mohou také, pokud by se jejich poměry zlepšily, požádat a získat děti zpět do své péče. Nicméně, možná pro nás trochu naštěstí, se tatínek kluků objevil asi třikrát, a to jen do doby, než proběhl soud. Od té doby se o ně nijak nezajímá. Podobné je to i s maminkou děvčat. Děti se po nich také nijak neptají, jako rodinu berou nás. O tom, že nejsou „naše“ vědí, ale nijak to neřeší. Samozřejmě uvidíme, jak to bude v budoucnu, ale doufám, že už budou natolik rozumné, aby si s tím poradily.
Čím vám děti dělají nejvíce radosti, a naopak, je něco, co vás trápí?
Největší radost mám z toho, že jsou u nás, že jsou v klidu a v bezpečí , že snad v nás našly skutečnou třebaže ne biologickou rodinu. Mám o ně kvůli tomu, že dobře vím, čím prošly a co prožily, možná ještě o něco větší strach než mají kterékoli jiné matky.
Radost mi dělá Vašík, který se dobře učí a je i jinak šikovný na volnočasové aktivity. Radost mi dělá Pavlík i obě holčičky už proto, že vidím, jaké všichni udělali pokroky od té doby, kdy přišli k nám.
Jistě, že není zase všechno jen a jen růžové. Vašík přichází do puberty, začal odmlouvat, snaží se prosazovat si svou, umí být i pořádně drzý. Pak ale přijde, obejme mě, prý to ví, ale neví si s tím rady… a všechno je zase, jak má být. Pavlíkovi zase nejde učení. Má diagnostikovaná různá ta „dys…“, zřejmě si bude muset zopakovat první třídu. Zas je ale spíše tichý, hodný. No, a děvčátka, ta jsou jak z hadích ocásků. Vyžadují fakt hodně pozornosti, stále je třeba je zaměstnávat, aby neměla čas na lumpačiny. A řeknu, někdy jsem dost unavená.
Také jsou děti, hlavně Vlastička s Kačenkou, dost a častěji nemocné, takže hodně času nám zabere ježdění na různá lékařská vyšetření a kontroly.
Jak to všechno zvládáte?
Kdybych na to měla být sama, určitě bych to nezvládla. Naštěstí mám manžela, který už je v důchodu a s dětmi hodně pomáhá, třeba se zabaví s holčičkami, když se jdu učit s kluky. Také dokáže, je-li to nutné, projevit v pravý čas potřebnou mužskou autoritu. Velkou oporu mám i ve svém synovi. Děti bere jako své mladší brášky a sestřičky, je-li třeba, vyzvedává je ze školky nebo z družiny, někdy s nimi jde i k lékaři. Nemáme auto, takže všude mimo Luby musíme dojíždět vlakem či autobusem.
No, a jsem už zmínila svoji maminku. Potřebuju-li pohlídat některé z dětí, sama se mi hned nabídne, že přece nebude hlídat jen jedno— a už je u nás. A děti jsou radostí bez sebe, že přijela babička…
Setkala jste se někdy jako pěstounka s negativními reakcemi v okolí?
Většinou nám lidi fandí, máme oporu i mezi zdravotníky a také ve škole, školce, ve skautu i v kroužcích, kam kluci chodí. Samozřejmě ale našli se i lidé, zejména v počátku, kdy k nám přišli kluci, že to děláme pro peníze.
Na to chci říci jen tolik. Ano, dostáváme od státu peníze, dokonce se příspěvky i zvýšily. Jsou to ale peníze dětí, a každý, kdo má děti dobře ví, kolik dnes stojí například oblečení, zvlášť, když děti rychle rostou a třeba takové boty je nutné kupovat i dvakrát do roka. A to nemluvím o jídle, kdy chci, aby bylo opravdu hodnotné a zdravé a kdy zvláště kluci toho dokážou spořádat v době růstu poměrně hodně. Jsou tu úhrady za kroužky, a v našem případě i za cesty do Chebu a na různá lékařská vyšetření, doplatky za léky a podobně. Nemáme nouzi, ale na druhé straně nemáme tolik, abychom si mohli dovolit peníze rozhazovat. A každému, kdo by snad chtěl přesto závidět bych doporučili jediné: aby si to taky zkusil!
Paní Zuzanko, kdybyste se mohla vrátit řekněme o těch 10 let zpátky, znovu byste se rozhodla pro pěstounskou péči?
Určitě ano. Třeba to bývalo i těžké, nikdy jsme svého rozhodnutí s mužem nelitovali a nelitujeme. Jedině, možná, kdybych byla o tu desítku let mladší, asi bych si do pěstounské péče vzala dětí ještě víc.