Lhaní u dětí

Lhaní u dětí

Starší děti můžou lhát pro dosažení zvýšení sebehodnoty a sociálního statutu. Kupříkladu můžou tvrdit, že potkaly nějakou významnou osobu, zpěváka, sportovce, kterého obdivují nebo můžou zveličovat bohatství či příjem svých rodičů. Příležitostné lhaní není hned důvodem ke starostem. Když se však lhaní dítěte o sociálním statusu stává častější, je potřeba se pak ptát, proč se cítí méněcenné nebo zahanbené. Cítí se ignorované, nebo je třeba terčem vtipů od ostatních dětí, nebo je jimi zesměšňováno?

U starších dětí je chronické lhaní často projevem rebelantství vůči autoritám a restrikcím. Děti v období staršího školního věku a puberty už natolik necítí potřebu se vším se rodičům svěřovat. S tím, jak děti rostou, zjišťují, že největší kontrolu, kterou můžou mít, je kontrola nad informacemi. Adolescenti tak můžou před rodiči zadržovat některé informace a na všetečné otázky rodičů „Kam jdeš, cos dělal, kdo tam byl?“ odpovídají často neurčitými, nicneříkajícími a vyhýbajícími se odpověďmi „nikam, nic, nikdo, koho znáš“.

Ve většině případů je zvýšené lhaní známkou toho, že se něco odehrává nebo odehrávalo v rodinném pozadí, co stojí za prozkoumání. V tomto smyslu chápeme lhaní jako reakci na hlubší otázky, které můžou v lhaní sehrávat významnou roli. Některé děti tak můžou lhát ve skupině vrstevníků právě z důvodu zachování svého sebeobrazu, sebeúcty a zvyšování sebehodnoty např. v případě, kdy se rodiče rozvádějí a toto lhaní dítěti poskytuje jednak útočiště v úniku do fantazie, v podvědomé touze vyvážit subjektivní pocit „propadu ve vlastním statusu“ lhaním o přesném opaku, jako je např. bohatství, výrazné schopnosti apod. Zatímco motivace dítěte je čistě nevědomá, jeho akce a konání zrcadlí jeho potřeby, které neumí vyjádřit jiným, vhodným způsobem.

V jistém smyslu je lhaní dítěte jazykem, kterému my dospělí často nerozumíme, protože ani děti se často neumějí vyznat ve své psychice, ve svém prožívání a emocích. Lhaní je tak jazykem, ke kterému my dospělí potřebujeme speciální „slovník“, abychom mu porozuměli.

Vždy je potřeba za ním hledat jiný, skrytý význam, něco, co je potřeba odhalit „mezi řádky“. A k tomu je potřeba různých věcí – často trpělivost, pevnou vůli odolat silným afektům, nenechat se vyvézt z rovnováhy, zároveň schopnost udržet hranice a mantinely, které dítěti poskytují nejen hranice ale i bezpečí a stabilitu. V případě hlubších nebo déletrvajících potíží je dobré obrátit se na psychologa, se kterým se pak rodiče i dítě můžou pokusit toto lhaní „rozklíčovat“ a najít právě to, co se za ním skrývá, co jej způsobuje.

Když poprvé přistihnete své dítě při lži, logicky se cítíte zklamaní, zranění, vzteklí a frustrovaní. Nicméně i když je to nepříjemné, měli byste si uvědomit, že lhaní je úplně normální. Není to sice nic chvályhodného, ale jde o normální projev lidského chování. Každý člověk lže a liší se jen míra lží. Uvědomte si, jak často lžou ve svém životě dospělí. U dětí se lhaní dřív nebo později logicky musí objevit také.

Proč děti lžou

Upevnění identity: Jedním z důvodů dětského lhaní je upevnění vlastní identity a získání uznání od vrstevníků, a to i v případě, že k tomu použijí falešnou identitu. Lhaní může být také reakcí na tlak vrstevníků, kdy se váš potomek lží snaží udělat dojem.

Osamostatnění od rodičů: Tento typ lhaní je častý zejména u dospívajících, kteří se lhaním snaží odstřihnout od svých rodičů. Většinou se tyto lži týkají věcí, které děti považují za nepodstatné, nebo se lhaním snaží obejít příliš přísná domácí pravidla.

Upoutání pozornosti: Pokud je vaše dítě malé, lži mohou sloužit jako víceméně nevědomý způsob jak získat pozornost. Jde obvykle o takzvané bájné lhaní, kdy si děti vymýšlejí imaginární kamarády, smyšlené historky a podobně, aby získaly pozornost dospělých.

Ochrana citů ostatních: V určitém věku si děti začnou uvědomovat, že lží mohou ochránit city svého okolí. Jakmile zjistí, že lhaní mohou předejít negativním pocitům a emocím svého okolí, začnou toho čas od času využívat.

Vyhýbání se problémům: Většina dětí lže proto, aby se vyhnuly problémům. Typicky potom popírají své provinění a podobně. V daném okamžiku zkrátka nedokáží řešit problém či konflikt jiným, uspokojivějším způsobem.

Neberte si to osobně

To však nemění nic na skutečnosti, že rodiče, kteří jsou poprvé postaveni tváří v tvář dětské lži, jsou obvykle ve značném šoku. Je to pochopitelné, protože najednou musí čelit poznání, že jejich sladké a nevinné dítě není zdaleka tak nevinné, jak se jim původně jevilo. Typy a úroveň lží se liší podle věku dítěte: například čtyřleté dítě si typicky vymýšlí bájné historky, kterými se snaží upoutat pozornost. Pro sedmileté děti jsou zase typické takzvané černobílé lži, kdy zjednodušují realitu (například o chlapci, který je jim osobně nesympatický, tvrdí, že je kopl, a podobně).

V první řadě je nutné uvědomit si, že pro děti není lhaní otázkou morálnosti či nemorálnosti. Jejich lži si proto neberte osobně. Naprostá většina dětí nelže proto, aby zranila své rodiče, ale jednoduše si zkoušejí, jaký efekt bude jejich lež mít. Vztek a smutek vám jen znemožní zareagovat na dětskou lež adekvátně, nevnášejte proto do této situace své niterní emoce a řešte ji, pokud možno, konstruktivně.

Jak řešit dětské lhaní

Místo výčitek a probouzení pocitu viny u dítěte se snažte zaměřit rozhovor k tomu, co se stalo a kde leží problém. Nevyslýchejte a vyvarujte se potupných technik, jako je například zpovídání dítěte před jeho kamarády.

Uvědomte si, že říkat pravdu je někdy těžké i pro dospělého. Pokud se vaše dítě dokáže přiznat a dokáže uznat svou chybu rozhodně jeho odvahu oceňte a pochvalte to za to, že se dokázalo k nepříjemné záležitosti postavit čelem. Pozitivní zpětnou vazbou, kterou oceníte mluvení pravdy i v nepříjemných situacích, dosáhnete mnohem lepších výsledků než vyhrožováním a tresty.

Předtím, než dítě obviníte ze lži, měli byste si být stoprocentně jistí, že opravdu lhalo. Falešné obvinění, nebo nedůvěra v situacích, kdy dítě mluví pravdu, má na jeho psychiku skutečně devastující účinek.

Nepoučujte. Když chytíte své dítě při lhaní, poučování a mentorování je obvykle kontraproduktivní. Pokud se nejedná o zcela malé dítě, váš potomek nejspíš slyšel už tisíckrát o tom, že lhaní je špatné a jakmile mu to začnete opakovat po tisící prvé, vypíná automaticky svou pozornost. Místo toho se pokuste vcítit do jeho role a pochopit, proč lhalo, abyste společně mohli najít lepší reakci do budoucna.

Jak rozpoznat lhaní?

Porozumění výrazu obličeje se uplatňuje při odhalování lhaní a klamání. Součástí klamání je konflikt mezi spontánními a strojenými výrazy. Člověk má jisté pocity, ale nechce, aby se o nich okolí dozvědělo. Děti dokážou klamat teprve tehdy, jakmile se naučí používat strojené výrazy a zastírat jimi své skutečné pocity. Zkušení a motivovaní lháři kromě toho vycházejí ze svých znalostí praktické psychologie a předstírají jisté věci – u malých dětí samozřejmě nepředpokládáme, že by v tom byly zběhlé.

Existuje řada signálů, které podle většiny lidí naznačují, že někdo lže: ?vyhýbavý pohled? (člověk se vyhýbá pohledu do očí a často mění postavení těla), přeřeknutí a méně úsměvů. Problém spočívá v tom, že lidé, kteří se snaží oklamat své okolí, o těchto obecných signálech dobře vědí a velmi pečlivě kontrolují své chování. Člověk, který je odhodlaný ke lhaní, tedy bude záměrně udržovat oční kontakt a ovládat pohyby své hlavy i těla. Cennějšími ukazateli klamu jsou rozšíření zornic, méně časté mrkání, zblednutí pokožky, výše posazený hlas a odmlky v řeči. Při lhaní obvykle pociťujeme úzkost. Musíme se také soustředit, abychom se nepodřekli. Některé ze spolehlivých signálů tedy odrážejí úzkost, jiné zase soustředění. Další důležitou známkou klamání jsou asymetrické a afektované výrazy ve tváři, které nejsou v souladu se slovy nebo ostatními tělesnými pohyby mluvčího. Je to spolehlivým signálem toho, že výraz ve tváři mluvčího není spontánním odrazem jeho skutečných pocitů, ale že je záměrně předstíraný. Někdy také zahlédneme velmi krátké záblesky spontánního výrazu.

Dospělí dokážou zachytit některé známky podvádění (například váhání a zadrhávání v řeči), ale jiné významné signály jim často unikají (například méně časté mrkání). Rozpoznat, kdy druhý člověk lže, je celkově vzato mnohem těžší, než se lidé domnívají. Jedna studie prokázala, že celníci nebyli při rozpoznávání pašeráků o nic lepší než laici, neboť měli sklon nesprávně si vysvětlit neverbální známky podvádění.

Lhaní je u šestiletých až osmiletých dětí poměrně běžné. Výzkumy jsou často založeny na tom, co o lhaní říkají rodiče a učitelé. Chování může být problematické a je obecně častější u chlapců než u dívek. Může být spojeno i s dalším nepřístojným chováním, přestože v jistém věku lže v určitých situacích většina dětí. Zdá se však, že dokážeme docela dobře posoudit, kdy děti mluví pravdu, ale méně dobře odhadneme, kdy jsou neupřímné. Patrně to souvisí s problémy, které mají dospělí při odhalování neupřímnosti u jiných dospělých ? řídí se například nesprávnými signály. Introvertní nebo stydlivé děti budou častěji mylně nařčeny z neupřímnosti, částečně také proto, že se méně často dívají do očí.

Psychologové vždy měli za to, že děti nejsou schopny záměrného klamání (kdy skutečně mají v úmyslu podvést druhého člověka), dokud si kolem čtvrtého roku neosvojí teorii mysli. Psychologové se domnívali, že pokud děti užívaly klamavé jednání před čtvrtým rokem, nebylo to ani tak úmyslné podvádění jako spíše ?zkusmé? používání strategií, jimiž chtěly dosáhnout svého cíle. Dítě se například metodou pokusů a omylů naučí, že pokud na otázku, zda něco provedlo, odpoví ?já to nebyl?, výsledek je příznivější než po odpovědi ?to jsem udělal já?. Popsaná situace může vzniknout, aniž by se dítě úmyslně snažilo podvádět své okolí. Výzkumy z poslední doby však ukazují, že jsme možná podceňovali dětské schopnosti. Ukázalo se, že již ve věku dva a půl roku dokážou děti rozmanitě, přizpůsobivě a složitě podvádět, takže je těžké připisovat tyto podvody ?slepému? učení.

Starší děti jsou však lepší než mladší, ať už jde o samo podvádění, nebo o jeho rozpoznání u druhých. Šestileté a starší děti se lépe dokážou vžít do postavení druhého člověka, a proto si také jasněji uvědomují, jaké signály sleduje pozorovatel, pokud je chce přistihnout při lhaní. V tomto věku také začínají chápat některé nuance neverbální komunikace. Proto bychom měli očekávat, že dokážou lépe zastírat lhaní a podvádění. Naproti tomu mladší děti vypadají při lhaní nervózně, protože ještě nedokážou tak přesvědčivě potlačit známky úzkosti. S věkem děti také postupně rozvíjejí schopnost ovládat pohyby obličejových svalů. V jedné studii srovnávali badatelé pětileté, devítileté a třináctileté děti a zjistili, že starší děti byly mnohem přesvědčivější při nasazování různých výrazů než mladší děti.

Kdo chce být dobrým lhářem, potřebuje jistou dovednost při ovládání obličeje ? měl by například ovládat svůj pohled a vypadat upřímně a uvolněně. Celkově vzato je pro nás přijatelnější ovládat výrazy tváře než jiné známky emocí, jež se projevují spíše pohybem jiných částí těla. Ekman a Friesen (1969) provedli studii, při níž filmovali depresivní pacientku při setkání se skupinou lékařů a psychiatrů. Žena se pokoušela přesvědčit je, že se cítí lépe a že je připravena na propuštění z nemocnice a návrat domů. Badatelé potom ukázali záznam jiným lidem a požádali je, aby posoudili pacientčin emoční stav pouze na základě toho, co viděli a slyšeli na záznamu. Někteří pozorovatelé sledovali pouze záznam ženiny tváře, jiní viděli celé tělo. Zjistili, že její emoční stav lze posoudit přesněji spíše ze záznamu zachycujícího celé tělo než ze záznamu, který ukazoval jen tvář. Pozorovatelé, kteří viděli celkový záznam, usoudili, že žena je emočně nevyrovnaná, napjatá a není připravená na odchod domů. Naproti tomu pozorovatelé, kteří viděli jen pacientčinu tvář, se domnívali, že je srdečná, přátelská a mohla by být propuštěna z nemocnice. Záznam zachycující celé tělo ukázal řadu gest, jež jsou obvykle spojována s emočním neklidem a rozčilením. Pacientka však mnohem lépe kontrolovala obličej a kvůli tomu vypadala klidně.

Kdo chce odhalit klamání, měl by se dívat na signály obličeje i těla. Nejspolehlivější ukazatele klamání se kromě toho mění s věkem dítěte. Jakmile děti dosáhnou jistého věku, stejně jako dospělí podvodníci vědí, jak ovládat jisté aspekty svého chování.

Zdroj: Doherty – Sneddon – Neverbální komunikace dětí, nakladatelství Portál