Náhradní rodinná péče

Základní informace pro zájemce o náhradní rodinnou péči

Formy náhradní rodinné péče

Výchova dětí a péče o jejich příznivý vývoj je především právem a povinností obou rodičů. Ne všichni rodiče se však chtějí nebo mohou o své děti starat. V situacích, kdy děti nemohou z nejrůznějších důvodů vyrůstat ve vlastní rodině, je třeba hledat optimální formu náhradní výchovy, která je také obsahem činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

Formy náhradní rodinné péče:

svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče
pěstounská péče
poručenství
osvojení

Nejčastější důvody, proč biologičtí rodiče nepečují o své děti

Extremně nízký věk rodičů
Citová nezralost
Duševní nemoc
Těžké zdravotní postižení dítěte
Neúnosná sociální situace
Alkoholismus a jiné závislosti
Těžké onemocněni či smrt rodičů

Pěstounská péče

Z hlediska dítěte

Pěstounská péče je obecně určena dětem, o které se rodiče neumějí, nechtějí či nejsou schopni starat. Do náhradní rodinné péče jsou nahlašovány zejména děti, které jsou tzv. sociálně osiřelé. To znamená děti, které sice mají matku a otce či alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Děti jsou do evidence krajského úřadu nahlašované obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Ten ve spolupráci s ústavními zařízeními a obcemi vyhledává děti vhodné do NRP.

Pokud tyto děti nejsou tzv. právně volné ( biologičtí rodiče se nevzdali rodičovských povinností, ani jich nebyli zbaveni z rozhodnutí soudu ), není možné je osvojit a děti mají nadále kontakt s biologickou rodinou a osobami blízkými.

Pokud biologický rodič je „pouze“ omezen/ nikoliv zbaven rodičovské odpovědnosti/, nadále zůstává zákonným zástupcem dítěte (dětí).

Kromě těchto dětí se nalézají v pěstounské péči samozřejmě také skuteční sirotci. V pěstounské péči se mohou ocitnout dále děti, které sice jsou tzv. právně volné a připadalo by pro ně tudíž v úvahu osvojení, ale to z různých důvodů není realizováno nebo doporučováno (např. zdravotní postižení dítěte).

Z hlediska žadatele

Žadatel o svěření dítěte do pěstounské péče by měl být člověk vysokého morálního kreditu, motivací pro přijetí dítěte by měla být především touha pomoci dítěti, které nemělo doposud v životě příliš štěstí.

Proč se lidé stávají pěstouny?

Důvody, proč se lide stávají pěstouny, jsou jak citové, tak racionální.

Měly by být vedeny touhou pomoci dítěti naplnit jeho potřeby a zajistit mu bezpečné prostředí pro jeho vývoj.

Pěstouni jsou ti, kdož chtějí doprovodit dítě na jeho cestě do dospělosti, pomoci mladým lidem postavit se na vlastní nohy, či jen někomu dalšímu předat své zkušenosti a nabídnout místo u stolu i ve svém srdci. ZDROJ: publikace “JÁ PĚSTOUN“

Jaký je úřední postup při žádání o svěření dítěte do pěstounské péče?

Pokud jste se rozhodli přijmout dítě do pěstounské péče, budete muset nejprve zajít na sociální odbor obecního úřadu obce s rozšířenou působností a zde si podat žádost o přijetí dítěte do náhradní rodinné péče – pěstounské péče.

Na sociálním odboru bývá jeden konkrétní pracovník, který se zabývá náhradní rodinnou péčí a ten by vám měl podat základní informace. To jest sdělí zájemci, jak se stát pěstounem a co vše je třeba, aby zájemce mohl být zařazen do seznamu žadatelů o PP – evidence.

OSPOD (orgán sociálně- právní ochrany dětí) v prvé řadě zkoumá, zda zájemce může poskytnout dítěti vzornou péči a bezpečné zázemí. Zájemci rovněž prochází školením (72 hodin) a absolvováním psychologických testů.

Žadatel, který projde touto přípravou, je zařazen do evidence osob vhodných pro výkon náhradní rodinné péče a už pouze čeká na oznámení o nalezení a vybrání vhodného dítěte. Když se tak stane, krajský úřad žadatele vyrozumí, ve kterém ústavu se dítě nachází a že mají právo se s ním seznámit.

Po seznámení s dítětem mají žadatelé právo se vyjádřit, zda chtějí dítě do své péče. Pokud se rozhodnou že ano, podají si žádost na obecní úřad – ten jim usnesením svěří dítě do tzv. předpěstounské péče, která trvá 3 měsíce a během těchto tří měsíců si musí podat návrh k soudu na svěření dítěte do pěstounské péče.

Jak vzniká a končí pěstounská péče?

Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a končí zletilostí dítěte. Může být také zrušena, a to jen rozhodnutím soudu, který jí může zrušit jen z důležitých důvodů. Učiní tak vždy, jestliže o to požádá pěstoun.

Formy náhradní rodinné péče

svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče
pěstounská péče
poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje
osvojení

Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče

Soud může rozhodnout, vyžaduje-li to zájem dítěte a fyzická osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému. Dítě je možno svěřit i do společné výchovy manželů, pokud se stane, že jeden z nich zemře, zůstává dítě ve výchově manžela druhého. Pokud soud hodlá dítě svěřit do výchovy jen jednomu z manželů, může tak učinit jen se souhlasem druhého manžela
V případě svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče trvá i nadále vyživovací povinnost rodičů k dítěti, přičemž rodiče by měli platit výživné právě k rukám fyzické osoby, které soud svěřil dítě do výchovy. Pokud není možné rodičům stanovit vyživovací povinnost, nelze dítě do této formy péče svěřit.Není-li soudem rozhodnuto jinak, zůstává rodičům zachována také rodičovská zodpovědnost k dítěti a rodiče jsou nadále zákonnými zástupci dítěte.

Pěstounská péče

Pěstounská péče

Druhou formou náhradní rodinné péče je svěření dítěte do pěstounské péče , do které se svěřují děti, jejichž výchova není u rodičů zajištěna a zájem dítěte takové svěření vyžaduje. Dítě může být svěřeno též do společné pěstounské péče manželů.

Jaká práva a povinnosti má pěstoun?

Pěstoun je povinen o dítě osobně pečovat a při péči o osobu dítěte vykonává přiměřeně práva a povinnosti rodičů. Pěstoun nemá vyživovací povinnost k dítěti a právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech, neboť toto právo nadále náleží rodičům, pokud ovšem nejsou v rodičovské zodpovědnosti omezeni, nebo pokud jí nejsou zbaveni nebo není její výkon pozastaven. Má-li pěstoun za to, že rozhodnutí zákonného zástupce dítěte není v souladu se zájmem dítěte, může se domáhat rozhodnutí soudu.

Jak vzniká a končí pěstounská péče?

Pěstounská péče na přechodnou dobu

V životě se mohou vyskytnout různé nepředvídatelné situace, které znemožní pobyt dítěte v jeho biologické rodině. Takovou situací je především odchod matky z domácnosti. Důvody mohou být různé – osobní, vynucené okolím (jako např. nástup výkonu trestu odnětí svobody, léčba závislosti na alkoholu, apod.), zdravotní onemocnění vyžadující dlouhodobou hospitalizaci, a v nejhorším případě i smrt matky.

Samozřejmě záleží na schopnostech a možnostech dalších členů domácnosti, příp. širší rodiny, zda se o nezletilé dítě dokáží postarat. Pokud by se ukázalo že nikoliv, pak právě v těchto případech je možné využít pěstounské péče na přechodnou dobu, jako dočasné řešení krizové situace.

Další možnost uplatnění je následující: současném systému péče o děti bez vyhovujícího rodinného prostředí – nejčastěji rodiče s nedostatečnými socio-ekonomickými podmínkami (nemohou, nechtějí a nebo se neumí o dítě postarat), dále sirotci, opuštěné děti, apod. – je dítě, z rozhodnutí soudu, nejprve umístěno do ústavní péče – dětského domova, kojeneckého ústavu.

Během tohoto pobytu se mu úředníci orgánu sociálně-právní ochrany (podle místa bydliště) snaží vyjednat alternativní výchovné prostředí – pro osvojení i pěstounskou péči je třeba souhlas biologických rodičů (pokud nejsou zbaveni rodičovských práv rozhodnutím soudu), a pokud žádní nejsou pak souhlas opatrovníka, kterého určí soud pro každé jednání (pěstounská péče je také v rozhodovací pravomoci soudu – většinou se spoléhá na doporučení orgánu sociálně-právní ochraně dětí). Poté probíhá samotné soudní řízení o svěření dítěte do péče. Celý tento proces může trvat několik měsíců, až let…

Přitom mnohé výzkumy dokázaly, že dítě, které v raných fázích vývoje nemá kolem sebe láskyplné rodinné prostředí (což v ústavu není prakticky dost dobře uskutečnitelné) má v pozdějším životě daleko častěji problémy s vlastní identitou, s vytvářením vlastního domova, oproti většinové populaci. Zvyšuje se riziko bezdomovectví, delikvence, kriminality, drogových závislostí…

V praxi to znamená, že pěstouni na přechodnou dobu dostanou dítě do své péče po dobu, než se situace v biologické rodině zlepší natolik, aby se dítě mohlo navrátit k vlastním rodičům, nebo než mu bude vyřízena některá z forem náhradní rodinné péče – klasická pěstounská péče/osvojení – a nalezeni vhodní pěstouni, nebo adoptivní rodiče.

Pozn.: popsaná situace se vztahuje na děti, které nemají ve svém okolí jinou osobu blízkou (nejčastěji prarodiče, tetu, apod.), která by byla schopna a ochotna o dítě řádně pečovat – pak se jedná o příbuzenskou pěstounskou péči, která má přednost před ústavní péčí i náhradní rodinnou péčí a projednává ji soud na návrh této blízké osoby.

Soud může také na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které jsou podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu, a to na

dobu, po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat,

dobu, po jejímž uplynutí lze podle § 68a zákona o rodině dát souhlas rodiče s osvojením, nebo

dobu do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že tu není třeba souhlasu rodičů k osvojení podle § 68 zákona o rodině.

V těchto případech je soud povinen nejméně jednou za tři měsíce přezkoumat, zda trvají důvody pro svěření dítěte do pěstounské péče a za tím účelem si vyžaduje také zprávy od příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí (obecní úřady obce s rozšířenou působností). Soud rozhodne o výchově dítěte vždy, odpadnou-li důvody, pro které bylo dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřeno.

Pěstounská péče na přechodnou dobu může trvat nejdéle jeden rok. To neplatí, pokud jsou do pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli do této péče svěřeni později, ne však na dobu delší, než jeden rok od svěření posledního ze sourozenců.

Vyživovací povinnost k dětem svěřeným do pěstounské péče náleží nadále rodičům nebo jiným osobám povinným výživou k dítěti, kterou určí soud. Současně jim uloží, aby toto výživné poukazovaly příslušnému orgánu státní sociální podpory – úřadu práce, který vyplácí pěstounovi, popřípadě zletilému dítěti příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na výživné určené rozhodnutím soudu na dítě, jemuž náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte, totiž přechází z dítěte na stát. (§ 45d zákona o rodině).

Předpěstounská péče

Je-li dítě z rozhodnutí soudu v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo v pěstounské péči na přechodnou dobu, může být před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje zákonem stanovené podmínky.

Obdobně může být do péče budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově, pokud rodiče s pěstounskou péčí souhlasí. Nebude-li do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí u soudu zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, rozhodnutí o dočasném svěření dítěte pozbude právní účinky.

Poručenství

Situace, kdy

oba rodiče nezletilého dítěte zemřeli,
byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti,
výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo
nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu,

řeší zákon o rodině ustanovením poručníka, který bude nezletilé dítě

vychovávat,
zastupovat a
spravovat jeho majetek místo rodičů (§ 78 zákona o rodině).

Pokud soudem ustanovený poručník bude o dítě osobně pečovat a naplňovat všechny složky rodičovské zodpovědnosti, nastupuje namísto rodičů téměř v celém rozsahu. Pak je možné řadit poručenství do forem náhradní výchovy, a to do forem náhradní rodinné péče. V případě osobní péče o dítě jsou poručník i dítě (poručenec) zabezpečeni dávkami pěstounské péče za stejných podmínek jako pěstoun a dítě svěřené do pěstounské péče.

Jestliže to není v rozporu se zájmy dítěte, ustanoví soud poručníkem především toho, koho doporučili rodiče a pokud nebyl takto nikdo doporučen, má soud ustanovit poručníkem někoho z příbuzných nebo osob blízkých dítěti nebo jeho rodině, popřípadě jinou fyzickou osobu. Poručníkem mohou být ustanoveni i manželé.

Nemůže-li být poručníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí. Dokud není dítěti ustanoven poručník nebo dokud se ustanovený poručník neujme své funkce, činí neodkladné úkony v zájmu dítěte a v jeho zastoupení orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 79 odst. 2 zákona o rodině a § 17 písm.
b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Práva a povinnosti poručníka

Na vztahy poručníka a dítěte se přiměřeně vztahují ustanovení o právech a povinnostech rodičů a dětí, funkce poručníka ale nezakládá poručníkovi vyživovací povinnost vůči dítěti (§ 81 zákona o rodině).

Poručník odpovídá soudu za řádné plnění funkce poručníka a podléhá jeho pravidelnému dozoru. Zejména je povinen podávat soudu zprávy o osobě poručence a předkládat účty ze správy jeho jmění. Soud však může poručníka zprostit této povinnosti, pokud výnosy nepřesahují náklady na výchovu a výživu poručence. Soud může také poručníkovi přiznat na jeho žádost přiměřenou odměnu ze jmění dítěte, pokud je správa jmění spojena se značnou námahou.

Poručník, který o dítě osobně pečuje, má obdobná práva a povinnosti jako pěstoun a také uzavírá dohodu o výkonu pěstounské péče.

Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství předložit soudu závěrečný účet ze správy jmění dítěte, soud však může poručníka této povinnosti zprostit.

Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci týkající se dítěte vyžaduje schválení soudem.

Pokud poručník nechce poručenství dále vykonávat, soud jej této funkce zprostí. Totéž platí, pokud se poručník stane pro výkon poručenství nezpůsobilý nebo porušuje svoje povinnosti, které jako poručník vůči dítěti má. V případě, že poručníky jsou manželé, kteří se hodlají rozvést, soud musí vždy posoudit, zda je v zájmu dítěte, aby tuto funkci vykonávali nadále oba rozvedení manželé. Pokud to není vhodné, soud jednoho z rozvádějících se manželů poručenství zprostí.

Dávky pěstounské péče

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí upravuje dávky pěstounské péče, na které má nárok pěstoun, osoba, které bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče, poručník, který o dítě osobně pečuje a pěstoun na přechodnou dobu:

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte
Odměna pěstouna
Příspěvek při převzetí dítěte
Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla
Příspěvek při ukončení pěstounské péče

Formuláře žádostí o tyto dávky jsou ke stažení na
https://formulare.mpsv.cz/okdavky/cs/welcome/forms.jsp?NID=EFOKdavky.ZadostPP

Novela zákona č. 359/1999

Novela zákona č. 359/1999,o sociálně-právní ochraně dětí, která je účinná od 1. ledna 2013 přinesla nový institutu – tzv.: “ Dohodu o výkonu pěstounské péče“.

Nově se tak do zákona dostala práva pěstounů. Pěstoun má od ledna 2013 právo například na pomoc při zajištění osobní péče o svěřené dítě, právo na zprostředkování nebo zajištění bezplatné možnosti zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě nebo právo na pomoc při zajištění místa pro uskutečnění styku dítěte s rodiči či jinými osobami. Nově však také budou muset pěstouni dodržovat několik povinností, mezi kterými je například povinnost zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě v rozsahu 24 hodin během 1 roku, povinnost v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči, a umožnit styk rodičů s dítětem nebo povinnost umožnit sledování naplňování dohody o výkonu pěstounské péče a povinnost spolupracovat se zaměstnancem pověřeným sledovat vývoj dítěte.

Osvojení

Osvojením (§ 63 – § 77 zákona o rodině) vznikají mezi osvojitelem a osvojencem vztahy jako mezi rodiči a dětmi a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vztahy příbuzenské. Osvojitelé mají při výchově dítěte v plném rozsahu rodičovskou zodpovědnost (§ 63 odst. 1 zákona o rodině). Do knihy narození matriky se namísto rodiče na základě pravomocného rozhodnutí soudu o osvojení zapíše osvojitel, popřípadě osvojitelé.

Dítě získává osvojením příjmení osvojitele a vztahy k původní rodině, na rozdíl od pěstounské péče, zanikají. Mezi osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl, přičemž osvojit lze jen dítě nezletilé (§ 65 zákona o rodině). Podle ustálené soudní praxe a výkladu zákona o rodině je vyloučeno osvojení mezi sourozenci a mezi příbuznými v pokolení přímém.

Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé a je-li osvojitel manželem, může osvojit dítě jen se souhlasem toho druhého. Souhlasu druhého manžela však není třeba, jestliže druhý manžel pozbyl způsobilost k právním úkonům nebo je-li opatření souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou (§ 66 zákona o rodině).

Podmínky pro osvojení

K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. K osvojení je však třeba rovněž souhlasu nezletilého rodiče, i když není zákonným zástupcem dítěte. Je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, pak je k osvojení třeba také jeho souhlasu. Má-li dojít k osvojení dítěte do ciziny, je k osvojení nezbytný také souhlas Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (§ 67 zákona o rodině).

Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže zjevně nemají o dítě zájem. Podle § 68 zákon o rodině se má za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň 3 měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň 3 měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených jiným právním předpisem.

Poučení rodiče o možných důsledcích jeho chování se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se ani za 3 měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.

O splnění těchto podmínek, tj. zda k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů z důvodu jejich nezájmu o dítě, rozhoduje na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte, popřípadě na návrh rodiče dítěte, soud. Souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte, není také třeba, jestliže dají souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům. V těchto případech je pak třeba k osvojení souhlasu opatrovníka, který musí být osvojovanému dítěti v řízení o osvojení ustanoven.

Souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně-právní ochrany dětí a může být dán nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. Svůj souhlas může rodič odvolat pouze do doby, než je dítě na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí – obecního úřadu obce s rozšířenou působností umístěno do péče budoucích osvojitelů, do tzv. předadopční péče (§ 68, § 68b zákona o rodině).

Předadopční péče

Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklady. Pokud se dítě nachází v pěstounské péči na přechodnou dobu, v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů, rozhodne o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů orgán sociálně-právní ochrany (§ 69 odst. 2 zákona o rodině a § 19 odst. 1, písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí ). V ostatních případech rozhoduje o svěření dítěte vhodného do péče budoucích osvojitelů soud. Pokud se pěstoun rozhodne osvojit dítě svěřené mu do pěstounské péče, nevyžaduje zákon o rodině, aby dítě pobývalo v předadopční péči pěstouna na jeho náklady. To platí i v případech, kdy se rozhodne osvojit dítě svěřené mu do výchovy jiná fyzická osoba než rodič podle § 45 zákona o rodině, a v případech, kdy se rozhodne osvojit dítě poručník, který o dítě osobně pečuje (§ 69 odst. 3 a 4 zákona o rodině).

Kdo může osvojit dítě?

Osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte a společnosti (§ 64 zákona o rodině).

Soud má povinnost zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele a zákonné zástupce dítěte. Soud má také povinnost vyžádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 70 zákona o rodině a § 17 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

Co brání osvojení, když soud rozhodnul o nezájmu nebo rodiče dali souhlas s osvojením?

Dítě nemůže být osvojeno, dokud nenabude právní moci rozhodnutí soudu v řízení o určení otcovství, zahájené na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte (§ 70a zákona o rodině).

Druhy osvojení

Zákon o rodině rozeznává dva druhy osvojení, a to osvojení zrušitelné a nezrušitelné, přičemž o nezrušitelném osvojení může soud rozhodnout jen u dítěte, které je starší 1 roku věku. Zrušitelné osvojení může soud z vážných důvodů zrušit na návrh osvojence nebo osvojitele. Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou a osvojenec získává zpět své dřívější příjmení.

Nezrušitelně mohou osvojit dítě pouze manželé, nebo jeden z manželů, který žije s některým z rodičů dítěte v manželství, a nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Výjimečně může takto osvojit dítě i osamělá osoba za předpokladu, že jsou jinak splněny zákonné podmínky a osvojení bude ku prospěchu dítěte. V takovém případě soud též rozhodne, aby byl z matriky vypuštěn zápis o druhém rodiči dítěte (§ 74 zákona o rodině).

Pokud chce žadatel osvojení zprostředkovat, podává žádost o zprostředkování osvojení u obecního úřadu obce s rozšířenou působností v místě svého trvalého pobytu, který shromáždí podklady potřebné pro zprostředkování osvojení a postoupí je k dalšímu řízení krajskému úřadu.

Jaké nároky mají osvojitelé?

Pro nároky podle předpisů o nemocenském pojištění, jakož i pro nároky podle pracovněprávních předpisů a zákona o státní sociální podpoře je dítě svěřené do péče jiného občana než rodiče, do pěstounské péče, poručenství a do osvojení posuzováno jako dítě vlastní.

Mezinárodní osvojení

Úmluva o právech dítěte zaručuje dítěti dočasně nebo trvale zbaveného svého rodinného prostředí nebo dítěti, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát je povinen takovému dítěti zabezpečit náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím (čl. 20 Úmluvy o právech dítěte).

Ty smluvní státy Úmluvy o právech dítěte, které uznávají a povolují systém osvojení, zavazuje Úmluva uznat osvojení v cizí zemi jako náhradní způsob péče o dítě tehdy, nemůže-li být dítě předáno do výchovy v zařízení péče o děti nebo rodině osvojitele nebo o ně nemůže být pečováno jiným vhodným způsobem v zemi jeho původu (čl. 21 písm. b) Úmluvy o právech dítěte). Současně Úmluva o právech dítěte předpokládá uzavírání dvoustranných nebo mnohostranných dohod nebo smluv, podle kterých by se umístění dítěte do péče v jiné zemi uskutečňovalo (čl. 21 písm. e) Úmluvy o právech dítěte).

Z hlediska procesního zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, v § 2 uvádí, že ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. To znamená, že jsou-li určité vztahy předmětem mezinárodní smlouvy, použije se nejprve tato smlouva.

Pro realizaci mezinárodních osvojení byla v roce 1993 přijata na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou ČR ratifikovala v roce 2000.

Cílem této úmluvy je nejen

vytvořit záruky, aby se mezinárodní osvojení uskutečňovalo v zájmu dítěte a
orgány k tomu určenými,
ale také zaručit subsidiaritu osvojení do ciziny, jak zdůrazňuje čl. 21 písm. b) Úmluvy o právech dítěte.

Podle Úmluvy o ochraně dětí a mezinárodním osvojení je každý smluvní stát povinen určit ústřední orgán odpovědný za plnění úkolů stanovených v Úmluvě. V České republice byl ústředním orgánem určeným k plnění úkolů vyplývajících z této úmluvy určen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Ten zařazuje do své evidence žadatele o osvojení dítěte z ciziny a děti, pokud je ze všech okolností zřejmé, že dítěti nelze zprostředkovat pěstounskou péči ani osvojení v České republice, nebo nelze předpokládat, že by v budoucnu mohla převzít dítě do péče osoba dítěti příbuzná nebo jemu blízká (§ 22 odst. 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

/zdroj: MPS ČR/

DĚTSKÁ PRÁVA

Máš právo využívat všech svých práv. Nezáleží na tom, jakou máš barvu pleti, jakým hovoříš jazykem ani jakého jsi vyznání. Práva zajišťují každému člověku spravedlivé zacházení.

Svět je veliká skládačka složená z mnoha dílů. Všichni, i ty, jsme jeho součástí.

Všichni jsou stejně důležití – nezáleží na tom, zda jsi velký nebo malý, černý nebo bílý.

Máš svá práva. Máš také své povinnosti.

Máš právo na život.

Máš právo na vlastní jméno.

Máš právo na svou vlast, máš právo na domov.

Máš právo žít se svými rodiči, žít v rodině.

Nikdo ti nesmí ubližovat.

Máš právo mít své kamarády.

Máš právo učit se, vzdělávat.

Máš právo na vlastní názor.

Máš právo na život bez hladu.

Máš právo na život v bezpečí.

Máš právo na svůj volný čas.

Máš právo rozvíjet všechny svoje zájmy a nadání.

Úmluva o právech dítěte:

V roce 1979, který byl OSN vyhlášen jako Mezinárodní rok dítěte, navrhlo Polsko zpracovat takový dokument, týkající se dětských práv, který by byl pro zúčastněné státy právně závazný.

Dokument dostal název „Úmluva o právech dítěte“ (Convention on the Rights of the Child) a 20. listopadu 1989 byl pak v New Yorku jednomyslně přijat Valným shromážděním OSN. V platnost však Úmluva vstoupila v září 1990, kdy jí náš stát, tehdy ještě jako Česká a Slovenská federativní republika, také jako mezi prvními podepsal a ratifikoval. Česká republika je pak Úmluvou vázána od 1. ledna 1993. Úmluva je u nás platnou právní normou, která je stejně jako veškeré mezinárodní lidskoprávní dokumenty dokonce nadřazena zákonům (podle článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) a je součástí právního řádu jako zákon č. 3/1993 Sb.

V současné době Úmluvu ratifikovalo nebo k ní přistoupilo bezmála 200 států světa (k 30. listopadu 2000 ji ratifikovalo 187 členských států OSN a 3 nečlenové a Svatá stolice) a lze ji tak označit za mezinárodní smlouvu s největším počtem smluvních stran. Žádná jiná mezinárodní smlouva, týkající se lidských práv, také nebyla podepsána v tak krátkém čase. Její přijetí potvrdilo, že dětská práva patří do mezinárodního systému ochrany lidských práv, a stalo se dalším významným krokem k dosažení vysoké úrovně ochrany lidských práv.

„Dodržování a důsledné naplňování dětských práv je základní podmínkou všestranného rozvoje dětí, a tím i trvalého rozvoje společnosti. Formulování a přijetí Úmluvy a její ratifikace většinou států světa je pro naplňování tohoto principu dobrým předpokladem.“

Principy Úmluvy

Úmluva o právech dítěte je založena na čtyřech základních principech:

Právo na život a přežití – zaručuje zachování života dítěte a uspokojování jeho základních potřeb (právo na přiměřenou životní úroveň, bydlení, výživu, zdravotní péči atd.); tzv. blaho dítěte
Právo na rozvoj – dítě by mělo mít právo se rozvíjet, vzdělávat a mít volný čas na hru a zábavu, ale také zaručenou svobodu myšlení, vyznání a volný přístup k informacím; tj. nulová dikrimince
Právo na ochranu – dítě má právo na ochranu před násilím, vykořisťováním, zanedbáváním a všemožným zneužíváním, ale i na ochranu proti poškozování v systému trestního práva;tj. nejlepší zájem dítěte

•Participační právo (právo na účast) – dítě se může vyjádřit ke všemu, co se ho týká, zveřejnit svůj názor na dění kolem sebe a mít slovo v záležitostech, které ovlivňují jeho osobu; tj. právo na názor